Nevyhovující (HP FF)

Kapitola 2. - Pátý rok v Bradavicích zahájen

 Již po páté jsem stanul v té stejné síni jako každý rok. Za tu dobu se téměř nic nezměnilo. Stále jsem byl černou ovcí naší koleje, ale mně to nevadilo. Neměl jsem důvod si s tím dělat starosti. Když jsem si potřeboval s někým promluvit, šel jsem za otcem, který mě rád vyslechl. V jeho očích jsem vždy zahlédl divný třpyt. Připadalo mi to jako zarmoucení a obavy? Něco v tom smyslu. Nejspíše ho trápilo to, že jsem si ještě nenašel žádné přátele. Ale já jich měl spoustu. Knihy mě nemohly nikdy zradit. Pouze potěšit a zlepšit dosavadní den. Stačilo je popadnout do ruky, rozevřít na příslušné straně a ponořit se do nahuštěných řádků. Užívat si tu nostalgii, kterou text přivolává, a uvolnit se. Nic víc v tom nebylo.

Normální člověk, z masa a kostí, může kdykoliv podrazit. Lidi jsou jen ulhané bestie, které se nebojí podkopnout nohy i tomu nejbližšímu příteli. Byl jsem nedůvěřivý. Možná to bylo způsobeno tím, že jsem vyrůstal ve skromné společnosti. Nikoho kromě otce jsem neměl, ale nikdy mi to nevadilo. Všechno se mi snažil vynahradit a věnoval se mi každou volnou chvilku. Měl jsem ho velice rád.

Probral jsem se ze svého přemýšlení a zaklepal hlavou, abych zahnal všechny ty nežádoucí myšlenky, které se mi honily v mysli jako splašené. Naposledy jsem si prohlédl své oblečení. Měl jsem na sobě zmijozelský hábit jako vždy. Stále nemohu uvěřit, že jsem se dostal právě sem. Přijde mi to celkem jako ironie. Připadal jsem si spíše jako typ, který neustále čte a nemá na nic jiného čas, ani chuť. Vlastně to byla pravda. Proto mě překvapuje, že mě klobouk zařadil sem. Tato kolej je známá čistokrevností, lstivostí, mírnou namyšleností a hlavně si zachovává chladný postoj k ostatním.

Když se tak zamyslím, nikdy jsem nepoznal svou matku. Jaká asi byla? Třeba ona chodila do Zmijozelu, i když je to velice nepravděpodobné. Otec mi o ní nikdy nevyprávěl. Možná proto, že jsem se neptal. Ale nyní by mě to do jisté míry zajímalo. Přeci jen každý by měl vědět aspoň něco o svých rodičích a rodech, ze kterých pochází. Podle mě je to takový základ. Některým je to lhostejné, ale mě dějiny celkem zajímaly. Kouzelník se mohl poučit z dosavadních chyb a při dalším konání se jich vyvarovat. Ano, každý chybuje, ale může se snažit, aby to bylo co nejméně.

Usadil jsem se na lavici a vytáhl si z pod hábitu jednu z mé sbírky knih. Měla černé kožené desky a zežloutlé stránky. Trochu smrděla plísní a zatuchlinou, ale ignoroval jsem to. Byla cenná podle obsahu, ne vzhledu. Na vzhledu přeci nezáleží. Ten, kdo se dívá pouze na fyzickou stránku člověka, je ubožák. Hlavní je psychika a myšlení. To nás dělá takovými, jací jsme. Podle vzhledu jsme všichni téměř stejní. Někdo je blonďatý, jiný brunet. Někdo tlustý, jiný štíhlý a takhle bych mohl jmenovat mnoho dalšího, ale není třeba. Na světě existují protiklady, aby se vzájemně doplňovaly. Něco jako jing a jang. Protiklady musí existovat, aby byl svět v dokonalé harmonii.

Hltal jsem každé slovo, možná i písmeno. Velkou rychlostí jsem tikal očima z řádku na řádek. Srdce mi zběsile tlouklo v nedočkavosti, jakou další informaci se dozvím a jaký nový poznatek zjistím. Otec mi vždy říkal, že jsem bystrý a chytrý. Usoudil bych, že většinu svých vlastností jsem obdržel jen díky mé zálibě ve čtení. Knihy jsou protkané věděním a moudrostí.

Dveře od místnosti se se skřípotem otevřely a dovnitř se začaly hrnout studenti po skupinkách. Někdy jsem jim záviděl jejich schopnost komunikace a přátelskost. Já v tomhle nevynikal. Někdy se mi sevřelo hrdlo a přál jsem si vykřičet všechny své starosti, trampoty a trable do světa. Naštěstí jsem se vždy ovládl. Byl jsem smířen s tím, že budu navždy sám. Za celých pět let, co zde chodím, jsem promluvil jen, když jsem musel, a to není zrovna moc. Profesoři vycítili mou nechuť k mluvení a raději si mě v hodinách nevšímali a vyvolávali jiné.