Nechtěné manželství

8. kapitola

Jacob 

Kypěl jsem vzteky. Kdo si myslí, že je? Ona je moje. Nikdy jsem nezažil takové ponížení od ženy, od své vlastní manželky. 

Prudce jsem otevřel dveře naší ložnice. Začal jsem ze sebe strhávat mokré oblečení a snažil jsem se zpracovat, co se vlastně před chvílí stalo.

Celé odpoledne jsem projížděl farmy a pozemky s cílem věnovat se práci. Celý den mi ta žena leží v hlavě a ne a ne se hnout. Pozdě odpoledne mě chytil déšť, kde jsem promokl. Jediné, co mě udivovalo, bylo to, že i když mi hrozila horečka a zápal plic z promoknutí, pořád jsem měl v hlavě jen jí. 

Řítil jsem se domů. Když jsem přišel, nemohl jsem ji najít. Říkal jsem si, že není takový blázen, aby ode mě utekla nebo se potulovala venku v tomhle počasí. V hlavě jsem měl různé scénáře, které přerušil její jemný zvonivý smích. Naprosto mě odzbrojil. Nic krásnějšího jsem neslyšel. Nebylo to žádné typické hihňání, které jsem slyšel od většiny dívek a dam. Ne, její smích byl lehký, zvučný a zahříval u srdce. 

Nemohl jsem odolat a vydal se zatím kouzelným zvukem. To, co se mi naskytlo potom, jsem opravdu nečekal. Miriam seděla u stolu pro služebnictvo a pila čaj s Danielem. Další šok, když jsem viděl na její tváři úsměv a veselí, ihned v mých očích zkrásněla. 

I když jsem byl okouzlen, píchl mě osten žárlivosti.  A zatím, co já se trápím, jestli jedla nebo je v pořádku, ona si zde sedí a pije čaj. Navíc má tu drzost se mi vysmívat a ponížit v očích mého sluhy. 

Věděl jsem v koutu duše, že jsem se nezachoval k Danielovi spravedlivě. Ale nehodlal jsem to připustit. 

Když jsem ze sebe strhl všechno oblečení, omotal jsem si kolem boků ručník. Nehodlal jsem tady dnes spát, ačkoliv ta představa byla velmi lákavá. 

Chtěl jsem se obléct a jít do pracovny vyřídit nějaké účty. Radši nepohodlná pohovka než pohodlná postel s nádhernou ženou, které se nemohu dotknout. 

Mohl bych, kdybych chtěl. Zamyslel jsem se. Nikdy jsem však nebyl typ muže, který si bere ženy, bez jejich souhlasu. Většina žen mi ho sama dobrovolně dávala. Dost jsem pochyboval, že by tomu tak bylo. Tušil jsem, že je stejně naštvaná jako já. 

Zrovna, když jsem odhodil ručník na podlahu a chtěl jsem se obléct, vstoupila do ložnice Miriam. Když mě spatřila, vypadalo to, že jí vypadnou oči z důlků. Její oči přejížděly po celé mém těle. Její tvář polil jasně viditelný ruměnec. Okamžitě jsem ucítil tlak ve slabinách. 

Miriam se ode mě prudce obrátila.

,,Nevěděla jsem, že nejsi oblečený," řekla přiškrceným hlasem. 

Zíral jsem na její záda a křehkou šíji. Měl jsem chuť jít k ní, přitisknout své nahé tělo k jejímu. Vychutnávat si společné teplo a zlíbat jí tak, že by nevěděla, co se vlastně děje. 

Neudělal jsem to. Stál jsem tam a na tvář se mi vloudil úsměv, který tam už několik let nebyl. 

Natáhl jsem se pro kalhoty. 

,,Příště klepej," přikázal jsem jí. Povzdechla si. Nijak jsem s oblékáním nespěchal. Najednou jsem neměl důvod, líbilo se mi pozorovat její rozpaky. 

,,Zapamatuji si to pro příště."

,,To jsem rád. Netušil jsem, že tě pohled na mužské tělo vyvede tolik z míry."

Zakroutila hlavou. ,,Jsem panna, pokud ti to ještě nedošlo. Do dnešního dne jsem mužské tělo neviděla. Je snad pochopitelné, že mě tvoje nahé tělo vyvedlo z míry," řekla se stopou vzteku a nelibosti v hlase. Byla tak přímočará.