Nechtěné manželství

2. kapitola

Seděla jsem ve svém pokoji a čekala na Noru až mi přinese svatební šaty. 

Celou noc jsem nespala. A když se mi přeci jenom podařilo usnout, zdály se mi noční můry o tom, že budu podstupovat to, co má matka. Zdálo se mi, jak se mohutná postava bez tváře, blíží ke mně a začne do mě kopat, dokud neztratím vědomí. Tohle přeci nemůže být můj osud, ne?

Z proudu mých myšlenek mě vyrušilo zaklepání. To bude Nora, pomyslela jsem si. 

Šla jsem ke dveřím a otevřela je. Ve dveřích však nestála Nora, ale moje sestra s uplakanýma očima. Vrhla se mi kolem krku. 

,,Neopouštěj mě, prosím," opakovala pořád dokola a ustavičně plakala. 

Odtrhla jsem jí od sebe. Zavedla jsem ji k posteli. ,,Sedni si," řekla jsem. 

Zavřela jsem dveře od pokoje a přešla k ní. Sedla jsem si vedle ní a vzala ji za ruce, které měla složené v klíně. 

,,Kateline," oslovila jsem ji jemně.

Podívala se na mě těma velikýma modrýma očima. Vypadala tolik jako naše matka. Ta fyzická podoba byla až hmatatelná. 

Jak jí mám vysvětlit, že ji musím opustit? Měla jsem jí lhát? Ne, nemůžu jí lhát. To si nezaslouží. 

,,Já tě musím na nějakou chvíli opustit, protože..." došli mi slova. 

,,Protože si musíš vzít muže, kterého ti otec vybral, že?" zeptala se mě. Odpověď však znala. 

,,Jak to víš? Řekla jsem Noře, ať ti nic neříká." 

Kateline zakroutila hlavou. 

,,Nora mi nic neřekla. Slyšela jsem tvůj včerejší rozhovor s otcem. Chci ti říct, nemusíš to dělat. Já a Nora se o sebe postaráme. Nic nám nehrozí. Nemusíš nás opustit. Odejdeme odsud všechny tři. Půjdeme na venkov jako jsme to plánovali s maminkou, pamatuješ?" zeptala se mě s nadějí v hlase. 

Tohle byla jedna z nejtěžších věcí v mém životě, se s ní rozloučit. 

 ,,Kateline, to nejde a ty to víš. Nemůžeme utéct, nemáme kam." 

Pohladila jsem ji po tváři a odhrnula jsem jí vlasy stranou. 

,,Nedělej si o mně starosti, ano? Já to nějak zvládnu." 

Kateline stisk zesílil. ,,Nechci o tebe přijít." 

,,Poslouchej mě, musíš na sebe a na Noru dávat velký pozor. Budeš tady. Nebudeš mě hledat, ani utíkat. Já nevím, co mě čeká, ale něco ti slíbím. Slibuji, že se pro tebe a pro Noru vrátím." 

,,Slib mi, že na sebe dáš pozor," prosila jsem jí úpěnlivě. 

,,Slibuji pod podmínkou, že se vrátíš." 

Věděla jsem, že ji to nemohu slíbit. Co jsem jí měla říct?  

,,Slibuji." 

Objala jsem svoji sestru pevně jakoby to bylo naposled, protože to možná bylo naposled. V tom přišla Nora a v ruce měla obrovskou krabici. 

,,Je čas, musíš se obléct." Pustila jsem Kateline a podívala jsem se na Noru. 

,,Já vím." Obrátila jsem se na Kateline.

,,Pomůžeš mi se obléct?" 

,, Ano," odpověděla. 

Nora se slzami v očích a Kateline mi pomáhali do šatů. Byly nádherné. Kéž bych více dokázala ocenit jejich krásu. Byly jednoduché, ale přesto neztrácely svou krásu. Byly dlouhé z bílého sametu s krajkovými rukávy a prostým dekoltem. Za jiných okolností bych byla nadšená a uznala bych, že mi opravdu sluší. 

,,Sluší ti, "řekla Kateline jakoby četla moje myšlenky. 

,,Jsi krásná nevěsta, děvče moje," řekla Nora.

,,Děkuji, ale já si připadám jako bych šla na pohřeb a né na vlastní svatbu." Obě mlčely. 

Přešla jsem k nim a oběma stiskla ruce. 

,,To bude dobré." Pokusila jsem se o úsměv, nebyl moc povedený. 

,,Můžeme tam jít s tebou," namítla Kateline. 

,,Ne. Nechci, aby jste tam byly a byly vystavené tomu divadlu. Chci tam jít s tím, že vím, že jste tady v relativním bezpečí. Já to zvládnu."

Obě jsem políbila na čela a poslala je pryč s těžkým srdcem. Chtěla jsem být chvíli sama. Cítila jsem návaly zármutku, který se dral na povrch. Klepaly se mi ruce nervozitou. Měla jsem pocit jako bych měla jít pod gilotinu. 

Vyhlédla jsem z okna do zahrady. Bylo jaro, takže přímo čišela životem. Hrdě jsem shlížela na dílo naší společné práce. Do mysli si mi vkradl nápad. Vyplížila jsem se z pokoje. Prošla jsem chodbou a potom tajnými dveřmi do zahrady. Naposledy jsem chtěla pocítit teplo a světlo, které zahrada vyzařovala. Naštěstí, jsem neměla extrémně mohutné šaty, které by znemožňovaly pohyb. 

Zahrada byla veliká, upravená, nádherná a plná barev. Našli by jste zde všechny druhy květin jako růže a tulipány. Našli by jste zde keře a stromy jako fíkovník, dub, jabloň, různé citrusy.

Matka mi vyprávěla, že její otec, můj děd, svou manželku tolik miloval, že by ji snesl modré z nebe. Vždy, když byl na nějaké obchodní cestě a byl odloučen od své životní lásky, vždy ji ze své cesty přinesl nějaký dar. Často to byli různé druhy květin, keřů, a stromů, které by mohla přidat do své zahrady. 

Nejvíce zde bylo tulipánů. Byly to nejoblíbenější květiny mé babičky, matky a i moje. 

Sedla jsem si na dřevěnou lavici, která byla uprostřed zahrady. Kochala jsem se tou přírodou, květinami a užívala si ten pokojný klid. Zvedla jsem hlavu k nebi. Na nebi nebyl ani mráček. Tenhle den byl tak krásný jako stvořený na vdavky. Kéž by to bylo za jiných okolností. 

Dívala jsem se na tu škálu nejrůznějších barev, od kterých jsem nemohla odtrhnout svůj zrak. Vyrušil mě zvuk za mnou. Otočila jsem mírně hlavou a uviděla Noru, která měla na tváři smutný úsměv. 

,,Přijel kočár," řekla jemně. 

Vstala jsem a beze slova jsem přešla k Noře. Objala jsem ji silně. 

,,Děkuji, že jsi tu vždy byla pro mě a pro moji sestru. Nevím, co bych si bez tebe počala." 

Nora se rozplakala. To bude dobré, pomyslela jsem si. 

Ještě jednou jsem se rozhlédla po zahradě, kterou jsem tolik milovala a o kterou jsem se tolik starala.

Pamatuji si, jak jsem tady poprvé zasadila svůj první tulipán spolu s maminkou, která několik dní poté zemřela na černou smrt. Byla to pro mě rána, která se nikdy zcela nezahojila.

Rána na duši, která vám zůstane, když přijdete o milovanou osobu. Osobu, která vás chápe a bezvýhradně miluje.

Zavřela jsem oči. V duchu jsem se loučila s tímhle místem.

Šla jsem cestičkou k brance s Norou po boku, která vedla ze zahrady. 

Těsně před ní jsem se zastavila.

Otočila jsem se a věnovala jsem poslední pohled své milované zahradě, kterou už možná nikdy neuvidím. To jsem tehdy nevěděla, že se jsem ještě vrátím. 

Prošla jsem brankou vstříc svému osudu.