Obtančila jsem smrt

Ne, pane!

Vyběhla jsem do mrazivé noci a uhýbala letícím troskám. Klopýtala jsem po zamrzlé silnici, která roztávala z horka ohňů, které vznikly díky bombám. Udělala jsem tu chybu a ohlédla se kolem sebe. Smrt a krev, křik a beznaděj.

Přitiskla jsem si tašku více k hrudi a stiskla zuby k sobě. Měla jsem jen jediný cíl, jen jeden jediný cíl. Nyní budou vojáci rozptýlení a tak by mohla být cesta k Něvě volná, tedy, v to alespoň doufám.

Zakopla jsem o něčí ruku na ulici a vypadla mi taška, ze které se vysypaly konzervy a rozkutálely se po zemi za doprovodu kovového řinčení, které jakoby zaniklo v orchestru smrti. Dříve než jsem se stačila sehnout jen pro jednu jedinou konzervu, nahrnuli se ke mně hladoví lidé a začali si je brát a ihned s nimi utíkali do bezpečí. Pokud tedy něco jako bezpečí existuje.

Pět lidí se vrhlo po konzervě s fazolemi. Začali se o ni rvát. Silnější muž vzal ženu za hlavu a s tou třískl o zem. Krev se rozprskla a tělo ženy zůstalo ležet. Kdosi vykřikl a bodl onomu muži nůž do zad. Ostatní se stáhli, když okolo sebe dotyčný začal máchat nožem, vzal si konzervu do podpaždí a utekl do ulic.

Já jsem sebrala svou poloprázdnou tašku a utíkala dál. Utíkala jsem, co mi nohy stačily, a nechávala jsem tu hrůzu za sebou, i když se mi chtělo zvracet jen z toho pachu. Nic nesmrdí více než smrt. Jestli v tomhle hodlají Němci pokračovat a naše armáda nebude nic dělat a bude hloupě čekat, až nás někdo vysvobodí, tak tohle město padne. Padne pod rudým závojem a kladivo se oddělí od srpu. Vyvolá to velké rozepře a okolní velká města dostanou strach, že podobný útok se chystá i na ně. Začnou se bouřit a půjdou proti systému. Srp a kladivo tak nadobro padnou. Zatím jsou všichni na naši zem hrdí. Jsou hrdí na náš nalajnovaný systém ale až uvidí, jak zem nechala vymírat město pod nadvládou Němců, hrdost bude ten tam.

Dostala jsem se až k hlídaným hranicím. Jak jsme předpokládala, byla tam velká díra v jejich stráži. Nikde nikdo. Zklidnila jsem dech. Nádech, výdech. Tohle je moje jediná a poslední šance. Pokud jen drobně přešlápnu, jsem mrtvá. Musím si každý krok pečlivě vypočítat. Tiše jsem vstoupila na led a pak, když ze mně opadla prvotní vrstva strachu, jsem udělala další krok. Další a další.

Vzduchem proletěla těsně vedle mě kulka. Minula mě ale kulka měla své následovnice. Slyšela jsem rozhořčené německé nadávky a další a další rány, které byly mířeny na mě. Rozběhla jsem se.

„Nestřílejte!"

Ledový vzduch protnul tvrdý a rozhodný hlas, který už jen podle intonace musel patřit někomu vysoce postavenému. Nedalo mi to a ohlédla jsem se. Modré oči zářily do tmy. Poznala jsem je. Byl to ten samý voják, který mi uvěřil onu lež o tom, že jsem Němka.

„Ale pane..."

Jal se oponovat jeden voják.

„Slyšel jsi to, co jsi teď řekl?!"

Vyštěkl na něj zostra velitel, to jsem tedy jen odhadovala, ale podle odznáčků to velitel byl.

„Ano, pane."

Odpověděl poslušně.

„Tak co jsi řekl?"

„Ale pane..."

Zopakoval voják svá první slova.

„Slyšíš tam to pane?! Říkáš mi pane z nějakého důvodu a to z toho, že mě máš poslouchat! Takže když řeknu nestřílejte, tak nestřílejte!"

Zařval na něj a voják se napřímil jako pravítko a už ani necekl. Projel mnou mráz. Němec mi zachránil život. On mi zachránil život? Ten, o kterém jsem se domnívala, že nezná city? Pletla jsem se.

Jeho oči se zabodly do těch mých. Sledoval mě a pohledem mě nabádal, ať uteču, ale nohy mě neposlouchaly. Nešlo to. Byla jsem uchvácena jeho očima.

Ozval se výstřel. Kulka se provrtala velitelovo hlavou a jeho zářivé oči, upírající se do mých, pohasly. Z úst mu stekl pramínek krve a pak se sesypal k zemi, jako když loutce odstřihnete vodící vlákna. Nevydržela jsem to a vyzvracela se. To bylo již po druhé, co za mě dnes položil někdo svůj život.

Mrtvé tělo překročil jeho zdánlivý vrah a přebil si zbraň.

„Ne pane... Já budu střílet, po kom chci."

Zasyčel voják s úšklebkem. Měl zničené, zažloutlé zuby a pár mu jich chybělo. Do tmy se zablýskl jeho zlatý špičák a já sebou cukla.
Vystřelil po mně, ale minul. To mě probralo. Začala jsem utíkat za doprovodu smršti výstřelů. Běžela jsem jako o život. S ostrou bolestí v lýtku jsem se zřítila k zemi. Zasykla jsem. Zvedla se do sedu a z tašky vytáhla šátek. Musela jsem jednat a to hned. Šátkem jsem si zaškrtila ránu a vytáhla si svými hubenými prsty kulku. Křičela jsem, ale nepomohlo mi to ani od kousku bolesti.

Kupodivu střelba přestala a já měla v dohledu jen letouny kroužící nad městem a doutnající budovy.

Stoupla jsem si na nohy a kulhala směr přístav. Směr svoboda.