Obtančila jsem smrt

Bohaprázdný

„Vzpomněl si na tu hrůznou noc, kdy boha..." Zadrhla jsem se nad slovem, které mi ani náhodou nešlo přes jazyk.

„Bohapr... Boha..." Snažila jsem se ze sebe něco vymáčknout.

Elliotovy koutky se díky mé neschopnosti stáhly do pobaveného úšklebku. Upřímně? Nebyla jsem si jistá, jestli mám být radši, když se takhle výsměšně ušklíbá, nebo když vypadá jako skořápka bez citů.

„Bohaprázdného." Doplnil mě.

Tiše jsem vydechla a slovo, spíše jazykolam, jsem si několikrát zopakovala.

„Co to znamená?" Vzhlédla jsem k němu od zažloutlých stran a zadívala se mu do tváře. Oči se mu na světle leskly, stíny mu vykreslily poněkud ostřejší rysy a vlasy házely zlaté odstíny.

Zamyslel se. Viděla jsem, jak mu myšlenky prolétají hlavou.

„Ani nevím. Zřejmě člověk, co nevěří v Boha." Pokrčil rameny a na chvilku se zadíval z okna.

„Pokračuj." Nařídil mi po chvilce ticha.

Zabodla jsem oči zpět mezi řádky starého patkového písma na zažloutlém papíře. Chvilku jsem hledala řádku, kde jsem skončila, a byla jsem si jistá, že se mi začínají slova slévat dohromady. Konečně jsem ale našla to proklaté slovo, které mi nešlo přes jazyk.

„Vzpomněl si na tu hrůznou noc, kdy bohaprázdný lord Canterville byl nalezen ve své... Oblékárně?" Pozvedla jsem obočí a hlavu od knihy odtáhla.

Slovo jsem propalovala pohledem, jako kdybych mu dávala na výběr, jestli zmizí hned, nebo jestli se o to mám postarat sama. Elliot knihu zavřel.

„Pro dnešek to stačilo." Řekl prostě a svazek s vybledlým přebalem si stáhl k tělu.

„Opravdu by mě zajímalo, kdo to napsal. Je to napsané nějakou starověkou formou, nedá se to číst!"

Rozčilovala jsem se nad knihou, než jsem si podepřela bradu dlaněmi a odfoukla si pramínek vlasů z čela.

„Proč vůbec něco takového čteš?" Položila jsem mu další otázku.

„Napsal to Oscar Wilde, je to psané zcela normálně a čtu to, protože je to kniha z mé domoviny." Opět ten jednoduchý tón hlasu a stejný i pohled.

„Kde je tvá domovina?" Naklonila jsem hlavu na stranu a čekala, co odpoví.

Jeho prsty přejížděly po látkové vazbě výtisku, který mohl, dle mého odhadu, slavit klidně sto let existence.

„V Irsku." Pohled obrátil na krátký moment k mé tváři, než se zvedl, urovnal si košili a dal se na odchod.

„Počkej, ještě jedna otázka!" Otočila jsem za ním hlavu tak prudce, až mi zakřupal snad každý obratel.

Zastavil se a mlčel. Věděla jsem, že mi tím dává prostor k mluvení.

„Jaké je datum?" Zašeptala jsem.

„4. února 1942" Zašeptal. „A stále nic nekončí." Slova, sotva slyšitelná, dolehla k mým uším z Elliotových úst.

Promeškala jsem Vánoce? Opravdu? Musely být v dobu, kdy jsem cestovala se Sarah a její rodinou, tak jak to? No ano, jejich rodina byla židovská. Sarah se zmínila o tom, že neslaví Vánoce. Jejich rodina byla toho názoru, že by měli být všichni pohromadě nejen o svátcích. Byla to rozumná myšlenka. Povzdechla jsem, zvedla se ze židle a urovnala si sukni. Zadívala jsem se na dámu u pultu. Bylo to opravdu zvláštní. Všimla jsem si u kasy jakési fotky v rámečku. Takto na dálku jsem nedokázala rozpoznat osobu na obrázku, ale evidentně byla pro Victorii důležitá.

„Victorie, nepotřebujete s něčím pomoci?" Sepnula jsem ruce a vytrvale čekala na práci.

„Nepotřebuji, dnes už si dej volno." Usmála se dáma.

Přesně to jsem slyšet nechtěla. Co mám dělat, když ne pracovat nebo se učit anglicky?

„Děkuji." Přikývla jsem, než jsem se s jednou jedinou otázkou vydala k sobě do pokoje.

Co budu sakra dělat? Zavřela jsem za sebou dveře, opřela se o ně zády a zlehka se po nich svezla tak, abych měla pokrčená kolena. Pohled jsem nasměrovala ven. Ve městě jsem již dlouho nebyla. Možná je na čase vyjít také ven, mezi lidi.

Popadla jsem kabát po kolena a oblékla si ho. Zapnula jsem všechny knoflíky, zavázala pásek a natáhla prsty do kožených rukavic. Ty jsem si taky zvládla uhlídat, jako jedny z mála věcí. Vlasy jsem uvolnila ze spárů gumičky a nechala je jako vodopád spadat přes ramena na záda. Shlédla jsem se v zrcadle a nakonec seběhla schody.

„Vrátím se večer!" Houkla jsem na Victorii.

Dveře se za mnou zabouchly, až cedulka, hlásající status obchodu, poskočila.

Přitáhla jsem si kabát blíže k tělu, ale tahle zima nebyla nic proti zimě v Leningradu. Proti mrazivým nocím v opuštěné budově, kdy jsme se k sobě s Jhosuahem tiskli ve snaze se zahřát. Nálada nám klesala s teplotou, ale přežili jsme. Tedy já přežila. Jistým krokem jsem se vydala ulicí do města. Chtěla jsem si prohlédnout centrum ale i odlehlejší části Londýna. Chtěla jsem poznat i jinou kulturu. Chtěla jsem si zde zvyknout. Nemohla jsem se vrátit do Lenigradu, stejně bych se ani neměla kam vrátit. Věřila jsem, že se jim povede mé rodné město vymazat z mapy.

Procházela jsem ulicemi, vídala jsem tváře, míjela jsem chodící příběhy, naděje ale i schránky bez duše. Každý člověk měl ve tváři vepsaný příběh. Ať už byly dlouhé nebo krátké, šťastné nebo smutné, měly svou hodnotu a to jim nikdo neupřel.

Přede mnou se tyčila mohutná kruhová budova. Statný monument se sochou muže tkvěl nad schody a dodávala stavbě na majestátnosti. Nejistě jsem stoupla na schod z bílého kamene, poté na další a na další. V ten den jsem si ani neuvědomila, jak byly ty schody důležité.

*Úryvek na začátku je z knihy Cantervillské strašidlo. Autor je Oscar Wilde a veškerá práva na jeho knihu patří jemu. Nechci materiál nijak zneužít.