Obtančila jsem smrt

Cit dosud nespatřen

Spánek byl stejně kvalitní jako poslední dobou. Často jsem se budila s hrůzou v očích, chtěla jsem křičet, ale hlasivky mě neposlouchaly. Srdce mi divoce naráželo do žeber a mně nezbylo nic jiného, než si sednou na okraj postele a vyčkávat ráno, jakožto záchranu. Doufala jsem, že když se opět zařadím do normálního života, tak zapomenu a vše bude lehčí, nebude to jednoduše má starost.

Zívla jsem si a protáhla ztuhlé svaly, horečka mě asi během noci opustila, nebo jsem si na ni zvykla tak, že ji na sobě nepociťuji. Došla jsem k zrcadlu, prstem si přejela po tmavé kůži pod očima. Párkrát jsem zamrkala ve snaze zahnat rudé žilky v bělmu a nakonec jsem jak první, tak druhou, snahu vzdala. Promnula jsem si obličej a chvilku sledovala svůj odraz. Události na mně zanechaly stopy jako cejch. Z očí se vytratila jiskra, chuť do života, tváře propadly, světlá a dříve napnutá kůže pod modravými studánkami ztmavla a koutky, které byly často směřované nahoru, zamrzly v neutrálním úhlu.

Zuby jsem si přejela po popraskaných rtech a odhrnula si vlasy z čela, oblékla jsem se do normálního oblečení a vlasy si sčesala do volného ohonu, který jsem sepnula černou stužkou. Pohled mi zavadil o baletní šaty. Sevřelo se mi hrdlo ale, když se jich mé štíhlé a nervózní prsty dotkly, zase povolilo.

„Omlouvám se." Zašeptala jsem do ticha pokoje, kde mě mohl slyšet leda tak poletující prach.

„Mami..." Jemně jsem zvedla látku k obličeji a popraskanými rty jí políbila. Něžně, jako kdyby se měla látka pod každým dotekem rozpadnout. Následně jsem šaty uložila do tašky a zavřela ji.

Uvědomila jsem si, že nejsem ta, která jsem bývala. Lidé se zkrátka mění, lépe řečeno, okolnosti mění lidi.

„Daryo? Snídaně." Trhla jsem hlavou po hlase, který byl tlumen dveřmi. Naběhla mi husí kůže, když mi došlo, co se včera stalo, spíše z toho, že on byl u toho.

Nadechla jsem se a pár kroky došla ke dveřím. Vzala jsem za masivní kliku a se skřípěním otevřela dveře.

„Už jdu, neboj se." Lehce jsem zaklonila hlavu, abych mu viděla do tváře.

Jeho oči se jako obvykle leskly chladem, ani stopa po emocích, což mě ujistilo, že včerejšek mezi námi nezměnil nic. Zrzek si předloktím odhrnul kudrlinu z čela, zanechal si tak modrou šmouhu nad obočím. Lehoučce, spíše samovolně mi cukly koutky, udělala jsem k němu krok, stoupla si na špičky a barvu mu z čela jemně setřela. Nestihl sebou ani ucuknout, cítila jsem jeho pohled, jeho nechápavost ale nějak mi unikal odpor z jeho strany, což ve mně zvedlo vlnu otázek.

„Stále jsi ten obraz nedodělal?"

Odpovědí mi byl pohled jasně značící to, že nemá tušení, o čem mluvím.

„Chci říct, že už jsi od modré barvy dva dny." Doplnila jsem se pomalu a začala si mnout zpocené dlaně.

Cítila jsem, jak se mi krev hrne do tváří a horečkou to nebylo.

„Víš co? Nech to plavat, vystydne nám čaj." Zavrtěla jsem hlavou a raději jsem od něj odstoupila, nastavila mu záda a vydala se dolů.

Kdybych se tak rychle neotáčela zády, spatřila bych Elliotův pobavený úsměv. Možná bylo správné, že jsem ho neviděla. Přeci jen, co oči nevidí, to srdce nebolí.

U stolu bylo ticho. Ne to trapné ticho, nýbrž příjemné, kdy měl každý prostor na to, utřídit si své myšlenky. Jak bylo vidět, i Elliot nad něčím přemýšlel. Snažně jsem doufala, že to nebude včerejší večer. Vybavovala jsem si jen útržky toho, jak jsem na něj křičela, bezdůvodně, jak jsem si na něm vylila své psychické rozpoložení, přičemž on neměl nejmenší tušení, co stojí za mnou minulostí. Vybavila jsem si dotek na svých promrzlých zádech a zároveň i cit v jeho očích, dosud nespatřen.

sans-ser