Crayons

Epilog

Lett se opřela o zvonek a čekala, až někdo otevře. Za dveřmi uslyšela smích.

Jayce otevřel a oči mu zněžněly.

,,Nejdu nevhod?" zeptala se.

,,Lepší dobu sis vybrat nemohla," zazubil se.

Lett se usmála a zvedla dlaň, ve které něco celou dobu svírala. Když Jayce zaostřil, koutky mu zaškubaly.

,,Tohle ti vracím. Dlužím ti to," natáhla k němu ruku a také se usmála.

Jayce si od ni vzal cigaretu a chvíli na ni zíral. Potom ji zahodil. ,,To už myslím nebudeme potřebovat." Pravý koutek se mu stočil více, než ten levý a Lett přepadla náhlá tohle místečko políbit. Potom Jayce popadl to druhé, co Lett držela - žlutou pastelku. Poslední pastelku, kterou jí tenkrát půjčil. Nemohl si pomoci, ale teď už se culil jako idiot.

Byl to nádherný a tolik upřímný úsměv, který Lett neviděla už roky. Okamžitě si ho zamilovala.

Jayce sevřel pastelku v dlani. Druhou rukou si propletl s Lett prsty a odvedl ji nahoru k sobě do pokoje.

Nakonec vytáhl ze šuplíku svůj obrázek. Svůj poslední nedodělaný obrázek z dětství, na kterém chybělo jen vybarvit slunce.

Lett pozorovala, jak s úsměvem vybarvuje slunce na svém dětském obrázku. Pamatovala si na něj. Ten den si od něj půjčila žlutou pastelku a nikdy mu ji už nevrátila.

,,Konečně je kompletní," zasmál se, když odložil pastelku vedle obrázku a toužebně se ji zadíval do očí. ,,Paulette."

Lett zamravenčilo v břiše. Naposledy ji oslovil svým pravým jménem před lety. Celou tu dobu ji nikdo neřekl jinak, než Lett.

,,Paulette je fascinující jméno, stejně jako ty," řekl ji, když mu pověděla své myšlenky nahlas. Usmála se, protože přesně to ji řekl tenkrát, když byli malí.

Prsty přejela po obrázku a pak už si ji Jayce přitáhl blíž a ona si opřela čelo o to jeho.

Sedl si na postel a Lett si posadil na klín. ,,Miluju tě," zaslechl těsně předtím, než spojil své rty s jejími.

Odtáhl se jen na tak dlouho, aby stihl zašeptat: ,,Koukám, že dětské sny se někdy plní."