Walking in the wind [ au - HS - CZ ]

Život je tak nespravedlivý

Bylo to zhruba v době, kdy mi diagnostikovali rakovinu. Bylo to už na konci vysoké. Pamatuju si, že jsem se zhroutila. Ovšem.

Vyčítala jsem si jen jednu věc. Když jsem se tu zprávu dozvěděla, první co mi problesklo hlavou bylo, že už nikdy neuvidím Harryho. Proč jsem nemyslela na rodiče?

Nikomu jsem o své nemoci dlouho neřekla. Trvalo mi nějaký čas, než jsem vůbec přijala fakt, že umírám a že mě čeká největší bitva mého života a že si nejsem úplně jistá, co vlastně chci.

Čekal mě poslední semestr na vysoké a já věděla, že bude doopravdy poslední. Asi si říkáte, proč jsem to už teď vzdala? Ale s vědomím, že ta posraná rakovina neustupuje ani po první etapě chemoterapie, kterou jsem naštěstí fyzicky zvládla tak, že jsem mohla alespoň dopsat svou diplomovou práci, jsem jednoduše věděla, že nemám sílu bojovat. Nemám ani sílu to říct Harrymu. Vyhýbala jsem se všem, zavřená ve svém pokoji. Mamku to ranilo. Ona byla vždy neuvěřitelně silná a nutila mě bojovat. Říkávala mi: ,,Louiso, musíš s tím bojovat, zlatíčko musíš proti tomu bojovat. Vím, že jsi silná, bojuj!" akorát mě to vždy rozplakalo. Sílu mi to nedodalo.

Blížil se konec, věděla jsem to. Věděla jsem také ale to, že mi chybí Harry a nadávala jsem si, že jsem ho odřízla od sebe. Neustále mi vyzváněl telefon, psal mi smsky, volal, zvonil u nás. Zbaběle jsem vždy jen odepsala, že mi není dobře. Stejné fráze používala mamka.
,,Měla bys mu to říct, Lou."
Vím, že jsem měla. Ale nechtěla jsem, aby mě litoval. Možná jsem chtěla, aby byl se mnou, ale nemohla jsem dopustit, aby trpěl, až příjde konec. Je to sobecké? Ano. Určitě je, ale co jsem mohla dělat?
Říkávala jsem si, že bude naštvaný a pak ho to přejde. Zapomene nebo se prostě jen posune v životě dál a bude ušetřen toho, že držel za ruku umírající kamarádku.
Nechtěla jsem to. Je to doopravdy tak sobecké?

Čím víc jsem nad ním uvažovala, tím více jsem si uvědomovala, že celý můj život byl o něco ochuzen. O lásku.

Nechápejte mě špatně, já měla dostatek lásky od rodiny a přátel kolem sebe. I učitelé mě měli rádi, tedy aspoň si to myslím, ale jeho lásku jsem neměla.
Dneska už je to jedno. Ale to je prostě život. Je děsně nespravedlivý.