Walking in the wind [ au - HS - CZ ]

Chyť mě za ruku prosím

Je až paradoxní, že svoje poslední měsíce na tomto světě jsem trávila s Harrym zase jako za starých časů.
Jen s tou výjimkou, že už jsme nesedávali na molu, ale pouze na kraji pláže, abych byla co nejblíže domovu. A zabalená v čepici a v dece. Cítila jsem se tak dobře. Zvláštně.

,,Příjdeš se podívat na můj absolventský koncert, Lou?"
,,Jestli do té doby neumřu..." vtipkovala jsem.
,,Nech toho Lou."
,,Možný to je Harry." říkávala jsem mu s úsměvem. Pokaždé.
,,Poslyš Harry...-" chytla jsem ho za ruce a donutila, aby se na mě podíval. Asi jsem mu to neusnadňovala. Jeho zelené oči se vždy leskly, on se pokaždé vymlouval na ten vítr. Můj stisk slábl, ale tentokrát jsem věděla, že je to on, koho chci už navždy držet.
Ten moment, kdy jsem se mu podívala do očí a oba jsme věděli, že to může být naposledy, v ten moment jsem si uvědomila, že ho miluji celým svým srdcem. Bylo to něco, co zůstalo nevyřčeno. ,,- moc mě mrzí, že jsem ti to neřekla dříve a... nechtěla jsem... zkrátka jsem tě chtěla ušetřit všeho tohodle..." ,,Ale ty nechápeš...nechápeš, že ..." zas mi skočil do řeči a odvrátil zrak.
,,Prosím, neřešme to. Nechci neustále řešit sebe, ok?"
,,Dobře Lou. Dobře." Posadil se vedle mě na lavičku. Sledovali jsme vlny a poslouchali moře.
Turisti už se pomalu vytratili a tak se celé pobřeží úplně změnilo. Z dálky svítil a blikal Brighton Pier a na obloze se začaly pomalu ukazovat první hvězdy.

,,Víš, že jsem svojí diplomku psala támhle o té hvězdě?" ukázala jsem prstem nahoru na nejjasnější hvězdu letní oblohy.
,,O které?" Viděla jsem ho, jak upírá zrak nahoru a hledá hvězdu, jednu jedinou v poli všech těch bílých teček. Byl tak krásný. Vyčarovalo mi to úsměv na tváři. Bude mi chybět.
,,Vidíš? Támhle, ta jasná hvězda. To je Vega. Támhle." vzala jsem ho za ruku nasměřovala správným směrem.
,,Je krásná Lou."
,,Vega je arabsky "padající"." Tentokrát mi do řeči neskákal.
Díval se na oblohu a oba jsme zůstali tiše.
,,Není ti zima?"
,,Trošku."
,,Na, tu máš. Mám sebou tuhle šálu."
,,Díky."
Víčka mi těžkla.
,,Harry, až tady nebudu, podívej se vždycky nahoru a uvidíš mě. Budu támhle. Přesně tam. Budu se na tebe dívat a kdykoliv mě budeš potřebovat, budu tu pro tebe, ano?"
Dech se pomalu vytrácel. Byla jsem unavená.
,,Harry..."
,,Lou! Lou! ..."
,,Jsem unavená..."
,,Zavezu tě domů, ano? Vydrž."
,,Chyť mě za ruku prosím."
,,Ne Lou, prosím tě, neříkej ,,chyť mě za ruku", prosím tě ne..."
,,No ták, neblázni. Něco ti chci dát."

Dala jsem mu do ruky notes, který jsem sebou poslední měsíce nosila neustále. Psala jsem do něho básně a věty a příběhy a vše, co mě napadlo. Chtěla jsem, aby si to přečetl. Aby věděl, že jsem sice holka přes fyziku a astronomii, ale možná ve mě dřímá trochu toho jeho umění. Chtěla jsem, aby pochopil, že to, co se děje tam nahoře může ovlivnit to, co se děje tady dole. Možná to bude jako důkaz.
Podala jsem mu notes a přikázala, aby ho otevřel až bude sám. Tak nějak pochopil, co tím myslím.

,,Proč mě vždycky tak vystrašíš?" otřel si slzy a usmál se. Bylo mi hodně špatně. Ale chtěla jsem vidět jeho úsměv. Naposled.
,,Harry, ..." otočila jsem se na něho po chvíli. ,,Kdy je ten koncert?"

Ten koncert už jsem nestihla. Tu noc jsem bojovala svojí poslední bitvu. Prohrála jsem. Ale byla jsem poražená s úctou. Ani to tolik nebolelo.