Heir of Salazar Slytherin

1.

Upozornění: Tento příběh nebude mít stejný děj jako v knize či filmu.

__________________________

Tom

Po odmítnutí Albuse Brumbála zuřil. Jeho mysl zaplňoval vztek. No a co, že slyšel o jeho přívržencích, nebo nějakých zvěstech. Vždyť chtěl jen to 'prokleté' místo učitele. Při slově prokleté dostal nápad.

Vyndal hůlku z hábitu, ještě se pořádně rozhlédl jestli ho někdo nesleduje. Dlouho mumlal nějaká slůvka, když si byl jistý, že jeho dílo je dokončeno, usmál se. Žádná jiná osoba nebude mít to místo déle, než rok, jestli né on tak nikdo.

Vzpomněl si na svůj plán, vytvořil ho před tím, než přišel zpět do Bradavic. Kráčel chodbami, byl si jistý, že ho nikdo neuvidí, je přece výuka. Cesta směřovala do sedmého patra. Kráčel snad nekonečnou chodbou, na jejím konci zavřel oči a vzpomínal nad tím, proč vlastně přišel. Mohutná vrata zaskřípala, před ním se objevila komnata nejvyšší potřeby v celé své kráse.

Byla tak ohromně velká. Díval se pouze před sebe, šel sebejistě do středu místnosti, dostatečně daleko, před nezvanými návštěvníky. Z kožené černé tašky vyndal poměrně malou krabičku. Krabičku otevřel, vevnitř se nacházel diadém Roweny z Havraspáru, teď už jeho viteál. Byla to stříbrná korunka poseta diamanty a třemi velkými safíry. Diadém ukryl rafinovaně, byl si jistý, že tady ho nikdy nikdo nenajde.

Se samolibým úsměvem z dobře odvedené práce opouštěl školu. Na jejích pozemcích se zastavil, vyndal hůlku a ozvalo se jen pouhé *prásk*.

Ocitl se na svém sídle Rojvolově statku. Zařídil si ho k obrazu svému, ohromné, tmavé sídlo ohraničené vysokým živým plotem. Na udržované zahradě pobíhaly skřítkové, jen aby byl jejich pán spokojen. Fontány stříkaly vodu neuvěřitelně vysoko a pávi pyšně klovali do jejich vyhublých, špinavých těl.

Pár skřetů se rozeběhlo k pánovi, pomoct mu odnést věci a zeptat se jestli něco nepotřebuje. Tom je odbyl. Zasedl do jedné ze svých komnat. Válela se zde hromada knih o černé magii. Tak moc byl zaslepený mocí a touhou po nesmrtelnosti, stále dělil svou už tak dost zničenou duši, toužil nacházet nová kouzla a způsoby nepřemožitelnosti.

Tím se horšil i jeho vzhled. Z pohledného chlapce se stala ohavná bytost. Vlasy ustupovaly, oči rudly a kůže bledla.Úsměv na tváři, nebyl úsměvem, spíše úšklebkem, děsně odporným úšklebem. Doplňoval to černý hábit sahající po chodidla.

Jako každý týden se scházela skupina jeho přívrženců. Každý z nich byl označkován znamením smrti a zla, které si Voldemort přivlastnil. Usadil se na čele dlouhého mahagonového stolu. Přejel pohledem všechny své stoupence nazývané smrtijedi. Většina z nich se Toma drží už od prvního ročníku školy v Bradavicích, jsou tu i tací, kteří tu jsou nedobrovolně. Přesto si získal u všech obdiv i respekt. Respekt byl ze strachu, který probouzel v každém.  

"Mí drazí.." Přivítal je obvyklým pozdravem.

"Na kom je řada tentokrát? No, kdo to bude dnes?" Pověděl na oko milým hlasem. Každý týden, při jejich schůzích vytypovávali mocné čaroděje a jejich rodiny, zmasakrovali je. Často to bývali odpůrci, kteří se do toho museli plést a kazit jeho plány. Smrtijedi se vždy nesmírně bavili, Voldemort to dělal za jiným účelem. Toužil získávat více moci, objevovat více kouzel, toho dosáhl zabitím. Získá kouzla od dané mrtvé osoby.

Smrtijedi se dohodli na místě kam se přemístí. Tom kráčel ve předu davu. Obklopovala je tichá noc, kterou narušil jen smích přívrženců. Vtrhli do domu, každý si vybral obět, kterou následovně dlouhou dobu mučil kletbou Cruciatus, také používali i jiná kouzla černé magie. Tom si vzal jejich vědomosti a dovolil svým přívržencům zabít.

Bellatrix, smrtijedka s dlouhými havraními, zacuchanými vlasy se smála tak šíleně, že to nemohl jen tak někdo přeslechnout. Pomocí kouzla Morsmordre vyčarovala znamení zla na obloze, jako vždy při nějakém zabití.

Blesku- rychle se každý přemístil zpět. Na Riddlově statku už zůstal jen on. Oddechl si, poslední dobou ho to nebavilo. To co hledal u žádného z těch špinavých kříženců nemohl najít. Byl si toho více než vědom, ale jak by vypadal před jeho přívrženci. Jako slaboch? Nebo snad, že už není to co býval? To nemohl nikdy dopustit.

Zavrtal se do své pracovny mezi knihy. 'Prý knihy o té nejčernější magii, to určitě.' Posměšně si odfrkl. Měl velký plán, který byl téměř dokonalý. Na jeho uskutečnění potřebuje onu magii, kterou stále né a né najít.

Samým hněvem házel knížkami. Létaly vzduchem jako očarované. Zuřil, jako obvykle, když neuspěl. Nebyl zvyklý na neúspěch. Musel být vždy dokonalý. Prostě musel! A zároveň si to moc přál. Co ho nejvíc uklidní? Mučení. Nechal si zavolat skřeta, starého a neposlušného.

"Crucio!" Skřet upadl do děsných křečích. Hlavu svíral mezi koleny a hlasitě křičel, ani to Toma nerozhodilo a s úsměvem pokračoval. Když se skřet skoro ani nehýbat, tak přestal. Jeho vztek byl skoro pryč. Nechal skřeta odvést a sám ulehl do postele.

Ještě dlouho domu jen tak ležel a přemýšlel. Přemýšlel nad tím jako každý večer. To po čem nejvíce toužil. Neporazitelnost, moc tak ohromná, že i samotný Brumbál se bude klanět a líbat jeho nohy a s tím to jako vždy usnul.

___________________________

Takže ahoj.:) Tohle je moje nová povídka o Voldemortovi. :D Tento díl byl na seznámení. Přes to doufám, že se líbil, za nějaké chyby se omlouvám.:)

T.W.