Heir of Salazar Slytherin

2.

Ve snu ho tak jako mnohokrát navštívila postava. Postava s bílou látkou hozenou přes sebe, téměř splývající s pozadím. Množstvím světla ho pálily oči. Stále nevěřícně pozoroval postavu. Vypadala stále stejně, přesto jinak. Šeptala slůvka, kterým Tom nerozuměl. Hlas stále více šeptal. Musel se přiblížit, aby něco zaslechl. Zahalená postava se naposledy podívala zářivými zelenými očkami a rozplynula se jako dým.

Se zrychleným dechem se probudil, ještě chvíli se vzpamatovával. Přemýšlel jako obvykle nad snem. 'Co je to zač?' Častá otázka v jeho hlavě. Bosky bloudil hradem. Měsíční svit ozařoval sídlo, které už tak působilo dost magicky. Bloudil a bloudil jako nějaký duch. Tiše našlapoval, ačkoliv nikoho nemohl probudit. Nikoho, byl tu vždy sám. Kromě pár schůzek smrtijedů nebo pár ošuntělých skřetů.

Nechtělo se mu spát. Zase byl by se mu zdál ten samý sen. Jako každou noc. Navlékl si černý hábit položený na opěradle jednoho z křesel. Ze zaskřípáním otevřel obrovská vrata jeho sídla. Vydal se ven, do chladné noci. Stále bosé nohy chladila studená zem, a sem tam bodl nějaký ten kamínek.

Na konci štěrkové cesty se tyčila stříbrná vstupní brána, ohraničující Tomův majetek. Uprostřed byl nejvíce lesklý nápis 'L.V.' a na vršku ostny. Bránu hlídali mozkomoři. Temní tvorové sloužící jeho osobě. Hned jak zjistili, kdo se k bráně blíží, odlétli.

Jeho cesta vedla do lesa rozprostírajícího se před sídlem. Žili v něm různí tvorové. Od vlkodlaků až po různé rarachy. Les zatím vypadal klidně. Tak tiše, že to bylo až nezvyklé. *Křup.* Ozvalo se za Tomem. Instinktivně popadl hůlku a skrčil se do obrané pozice.

"Nic?!" Vykřikl do prázdna. V tom praskla větev na druhé straně. Rychle se otočil za hlukem.

Na zemi se plazil had. Obrovský had. Tom se nebál hadů, měl je rád, ale když se k vám plazí obrovský had delší než dva metry, není to nejlepší pocit. Hůlku trochu sklonil a použil svou hadí řeč, kterou jako Zmijozelský dědic vlastnil.

"Jdi pryč!" Pomocí hadí řeči sykl na hada.

Nic. Žádná odezva.

"Notak. Vypadni!" Znovu.

"Co ode mě chceš?!" Teď už zuřil. Zuřil, že ho had ignoruje, jen se pomaličku blížil. 

Had se konečně zastavil. Těsně před jeho nohama. Vytáhl se na úroveň šedých očí a zasyčel. Tom nechápal o co jde, sklonil hůlku a čekal co bude dál. Hada obklopil dým, černý, tak že přes něj nebylo vidět ani ň.

Z Dýmu vystoupila kulhavým krokem žena. Stará, vlasy šedivé a řídké, obličej propadlý a zdobený vráskami, oči zlatavé barvy, stejné jako had. Sebejistě hleděla Tomovi do očí, i když byla nejméně o hlavu menší.

"Mé jméno je Naginy, Tome. A ty mě potřebuješ." Zalekl se svého jména. Nikdo mu dlouhé doby tak neřekl. Tak jako jeho mudlovskému otci. Největší ostuda pro juniora. Ona Stále hleděla do jeho šedých očí. Nevěděl co říct, nepotřeboval nikoho. Akorát by ho zdržovala od práce. Vystačí si sám.

"Ne, nepotřebuji." Arogantně odfrkl, hrdě se otočil a šel zpět do sídla. Zastavil ho až dým, který se mu postavil do cesty, ze kterého vyskočila žena. Znovu hleděl do očí té staré babky. Zdržovala ho.

"Vím po čem toužíš. Vím i to jak toho dosáhnout..." Pověděla a přejela mu prsty po tváři. Byl zmatený. Nevěděl jestli ji věřit.

Přikývl a zakroutil očima. Jakoby spolkl všechna slova. Rázným krokem se vrátil do svého sídla spolu s dlouhým hadem, který se plazil u jeho nohou. 'Jestli nelže, budou brzy mé plány skutečností.' Zasmál se pro sebe.

Kráčeli spolu tichým sídlem. Ukázal jí komnatu, která byla určena pro návštěvy. Pořádně si prohlédl hada, nejspíše krajta mřížkovaná, podobná jedné kterou viděl u 'strýce Morfina'. Had se proměnil ve starší babku. Usedla do tmavého koženého křesla a začala jíst pralinky ze své tašky.

"Řekneš už něco?!" Byl neskutečně netrpělivý. Čekal, že mu prozradí, to co chce vědět a zbaví se ji, ale ona se tu jen cpe.

"Vše má svůj čas, Tome."

"Já ten čas, ale nemám!" Vykřikl rozzuřeně. Pokusil se i o nitrozpyt, ovládal ho opravdu bravurně, ale ta ženská se dokázala bránit. 'Babizna jedna.'

"Fajn. Chceš znát svůj osud, nebo rovnou chceš slyšet, jak si splnit přání?" Vydechla. Ona jediná zvládla přečíst jeho osud, možná, že kdyby ho jeho osud zajímal, nedopadl by tak.

"Ty víš co chci, tak nezdržuj."

Posadil se a vyčkal, než se konečně rozhodne mluvit.

____________

Kratší:) Měla jsem takový krásný nápad, ale ten jakoby se vypařil, tak doufám, že příště to bude lepší:):D

T.W.