Clumsy baker l.s.

9.

Ihned jsem se otočil a překvapením mi málem spadla brada. Se svou výškou jsem měl dokonalý výhled na totálně opilého Louise, který se snažil tancovat a přitom se neskácet na zem. Mám takový pocit, že má v krvi tolik alkoholu, že ani žádný náraz našich těl nezaregistroval. Poklepal jsem mu na rameno, abych upoutal svou pozornost.

Otočil se a asi první dvě sekundy mě vůbec nepoznával, až pak se mi, s výkřikem mého jména, vrhl kolem krku. Byl jsem rád, že jsem to ustál, protože se do mě nečekaně opřel celou svou váhou. Pevné obětí jsem mu se smíchem opětoval a pak ho od sebe odtáhl.

"To je můj něcojako šééf, Liameee!" zakřičel opile směrem k nějakému hnědovlasému klukovi, který se na mě usmál a podal mi ruku. Přiblížil se k mému uchu, abych ho dobře slyšel a prozradil mi své jméno, to samé jsem udělal já. Když jsme byli u toho představování, nemohl jsem vynechat blonďáčka, takže jsme si vytvořili takovou čtyřku a snažili se tancovat v kroužku, ale s Louisem to prostě nešlo. Pořád nevědomky vybočoval a ztrácel se v davu, protože byl alkoholem tak mimo, že o sobě ani nevěděl. Když jsem se pro něj znovu natáhl, aby se vrátil na svoje místo, chytl mě za obě ruce, vyzvedl je do vzduchu, jako to dělají malé děti, když hrájí zlatou bránu, propletl si se mnou prsty a tělem se začal až moc nebezpečně přibližovat. Přestal jsem se hýbat a dech se mi zadrhl, když se obličejem přiblížil na délku necelých deseti centimetrů.

"Půjdeš se mnou na paňáčka, broukuuu?" navrhl a zase se odtáhl. Nemálo se mi ulevilo, protože mi okamžitě hlavou proběhla myšlenka, že mě snad chce políbit a já si nejsem tak jistý, že bych ho od sebe dokázal odtrhnout, abychom tu z jeho strany nenadělali nějaké nedorozumění. S úsměvem jsem mu kývl a oznámil klukům, že jsme za chvilku zpátky. Nevypadali, že by jim to nějak vadilo, zřejmě si začínali rozumět. Protáhl jsem Louise davem až k baru, kde jsem objednal dva panáky, ale s obyčejnou vodou. Nechtěl jsem, aby víc pil. Už teď musel být nacucaný, jako houba. Kopl to do sebe a jak jsem předpokládal, ani to nepostřehl.

Horko těžko se s mou pomocí vyškrábal na barovou stoličku a za tričko si mě přitáhl k sobě. "Chceš říct tajemství, Harryyy?" zašeptal mi do ucha a zahihňal se.

"No, povídej," uchechtl jsem se a napasoval se mezi jeho roztažené nohy, abych ho lépe slyšel. Tedy to jsem si jen namlouval, po pravdě jsem mu jen chtěl být o něco blíž.

"J-já totiž vůůbec, ale vůbec, neumím péct dortíčky, víš?.. a-ani koláčky, ani -škyt- šátečky, víš?" nabonzoval mi sám sebe a ještě se tomu zasmál.

"Vím, Louisi. Nejsem hloupý, poznal jsem to,"

"A-ale nevyhodíš mě vííď? J-já se fakt snažím, víš?" hájil se a sklopil hlavu.

"Nevyhodím, neboj se," prsty jsem mu ji zase narovnal do úrovně té mé a zadíval se mu do očí. "Na to jsi až moc krásný a roztomilý," vypustil jsem a absolutně si nekontroloval, co říkám. "Eh, teda.. sakra!" zakroutil jsem hlavou. "Chci říct š-šikovný.. šikovný a pracovitý," opravil jsem se a dával si pár imaginárních facek.

"Nejsem pracovitý, ani šikovný.. a-a už vůbec ne krásný," roztřásla se mu bradička a já věděl, že je zle. Trochu si nosem popotáhl a z jeho nádherných modřenkových očí se mu začala kutálet jedna slza za druhou. Přitáhl jsem si ho do objetí, abych ho trochu uklidnil.

"Neplakej, to víš, že jsi.." chlácholil jsem ho.

"Danielle si to nemyslí, zase jsme se hádali. Už mě -škyt- nemá r-ráda," došlo mi, že tím jménem myslí jeho přítelkyni. Přitulil se mi do náruče a potichu vzlykal. Bylo mi ho tak líto, nevěděl jsem, co mám dělat.
"Moc hezky voníš, Harry," ztuhl jsem, když jsem zaregistroval, že mě začíná očichávat.