Poslední lovec magie

Prolog

Už několik dní se řešilo, kdo bude vybraný a poslán do jiné říše, aby našel posledního lovce magie. Podle mého názoru ho ani nepotřebujeme, ale mě nikdo neposlouchá. Všichni tu skáčou kolem mého otce jako cvičené opičky a já musím taky a to mě příšerně vytáčí.

Mým pokojem se rozeznělo klepání od masivních dřevěných dveří, které se vzápětí otevřely. Tady se slušného chování člověk nedočká. Otráveně jsem zvedla hlavu od knihy, která mi po matce zůstala a zabodla svoje oči do narušitelova obličeje.

„Tvůj otec si tě žádá u zasedání," pronesl otcův pobočník a rozevřel dveře.

„Copak, už se dohodli, koho tam pošlou? Netuším, proč to tak dlouho řeší, když je to náš problém a ne někoho z jiné země, navíc pokud ho má magie zavolat," pronesla jsem naštvaně, zabouchla knihu a položila ji na mramorový podstavec.

„O tom rozhoduje tvůj otec, ne já." Probodla jsem pobočníka pohledem a nasupeně k němu došla.

„Správně o tom má rozhodovat věštkyně a nebo nejvyšší z Devítky, ale rozhodně ne můj otec. Jenže se mu nikdo z vás nechce postavit," vyprskla sem na něj a mířila si to rázným krokem k místnosti, kde se zasedání konalo.

Od stěn se ozývaly zvuky mích rázných kroků, které dopadaly na kamennou podlahu. Tohle není možný, jak mě během několika vteřin dokáže někdo naštvat. Mám chuť někomu zlomit ruku nebo prohnat šíp tělem, jen aby se mi ulevilo.

Byla jsem jen kousek od místnosti, kde se zasedání konalo. Zpomalila jsem svůj krok a zaposlouchala se. Snažila jsem se uchytit, alespoň útržky z jejich rozhovoru, abych věděla do čeho jdu, ale nic jsem neslyšela. Někdo otevřel dveře a mně se naskytl pohled na několik židlí, které tvořily kolečko a mužů, kteří buď seděli na židlích, nebo chodili po místnosti.

„Pojď dovnitř a zavři," ozval se hluboký hlas mého otce a já ho nerada poslechla. Zavřela jsem dveře a posadila se do jedné z volných židlí. Čekala jsem, kdo z nich konečně promluví a já se dozvím, proč tu jsem. To ticho, které přerušovaly kroky mého otce, jak chodil po místnosti sem a tam. Tohle mě dokázalo vytočit ještě víc, než jsem byla.

„Tak poví mi už někdo konečně, proč tu jsem?" zeptala jsem se naštvaně a neskrývala svoje pohoršení. Otec se konečně zastavil a s několika muži si vyměnil pohledy.

„Jde o to, že už jsme se rozhodli, kdo pojede na výpravu," řekl konečně otec a zadíval se na mě. Proč se na mě tak dívá. Tohle se mi nelíbí a už vůbec ne to ticho, které potom nastalo.

„A to znamená?" zeptala jsem se nedočkavě. Jestli mě sem pozvali jen proto, abych se dozvěděla, kdo je vybrán, tak budu zuřit ještě víc, pokud jim ho teda nemám jako mág schválit. Jenže to by tady ani nešlo. Na můj názor se tady přece vůbec nehraje.

„Rozhodli jsme se, že na tu výpravu budeš vyslána ty a Elkarn." Nesouhlasně jsem zavrtěla hlavou.

„S vysláním Elkarna nemám problém, ale se mnou nepočítejte. Jsem mág a na tu výpravu by měl jet spíš někdo míň potřebný než já. Navíc brzy je Alasgar a já na něm nesmím chybět," odpověděla jsem rázně a zaťala ruku v pěst. Nemůžou mě připravit o Alasgar. Byla to moje nejoblíbenější doba, kdy mají lovci mezi sebou klání a ten, který získá nejvíc vítězství, bude vítěz. Byla to moje jediná možnost, jak ukázat lovcům, že i když jsem mág, tak se jim dokážu vyrovnat i bez použití magie.

„Pojedeš společně s Elkarnem a nemíním se o tom víc bavit. Běž se připravit, na cestu vyjíždíte za svítání," nařídil mi přísně otec a nespouštěl ze mě pohled. Měla jsem velkou chuť do něčeho praštit nebo někomu zakroutit krkem.