Poslední lovec magie

Tajemní jezdci

Sebastian

Bloudili jsme lesem, dokud se nezačalo stmívat. Vůbec jsem netušil, kde jsme, ale hlavní pro mě bylo dostat se z toho nekonečného lesa pryč. Přišlo mi, že stále chodíme dokola. Musel jsem se zjistit, kde jsme a jak moc je les rozlehlý. Napadlo mě vyšlapat jeden z kopců. Nohy už mě začínaly bolet a Elizabeth s Alexem vypadali stejně.

„Nemůže si už odpočinout. Já už dál nemůžu, Baste," postěžovala si Elizabeth a opřela se rukou o kmen stromu. Musím vidět, jak je les rozlehlý a kde jsme, ale Elizabeth vypadala opravdu velmi unaveně.

„Počkej tu s ní, hned budu zpátky," rozkázal jsem Alexovi. I když jsem ho nerad nechával s Elizabeth osamotě, potřeboval jsem, aby tu s ní zůstal. Alex jen přikývl. Otočil jsem se a stoupal dál do kopce.

„A kam jdeš ty!" křikl na mě Alex. Na chvíli jsem se zastavil a zahleděl se po okolí. Vůbec se mi ten kopec nechtělo vyšlapat, ale musel jsem. Musel jsem ten kopec vyšlapat a dostat se z toho proklatého lesa. Musím mě a Elizabeth dovést zpátky domů.

„Zjistit, kde to do hajzlu jsme. Pokud se vám to povede, tak zkuste rozdělat oheň nebo aspoň nasbírejte dřevo. Vypadá to, že tu dneska přespíme." Obloha se začínala zatahovat, takže dnešní noc přespíme venku v lese. Dnešek se teda nepovedl. Stoupal jsem dál do kopce a nechal ty dva za sebou.

Nevím, jak dlouho mi trvalo vyšlapat ten zatracený kopec, ale povedlo se mi to. Konečně jsem byl nahoře a skrz stromy viděl jenom les. Všude, kam jsem až dohlédl, byl les, který se táhl až k dalšímu hřebeni. Svěsil jsem hlavu a zatnul ruku v pěst. Tohle nevypadalo vůbec dobře. S mizernou náladou jsem zamířil zpátky dolů k Elizabeth s Alexem.

„Tak na co jsi přišel?" zeptal se mě Alex, když jsem k nim došel. Dřepěl u hromádky dřeva a pokoušel se ho pomocí kamenů rozdělat. Musel jsem se usmát, protože mi to bylo směšné. Vítejte v době kamenný. Došel jsem k němu a poupravil mu hromádku větviček. O kousek dál byla další hromada dřeva. Aspoň něco, když už nerozdělali oheň. Elizabeth seděla o kousek od nás opřená o kmen stromu a pozorovala nás.

„Ještěže někdo z nás dvou dával ve skautech pozor," řekl jsem, sebral Alexovi kameny z ruky a nahradil jeho místo. Ve skautech se mi vždycky podařilo oheň rozdělat, takže jsem doufal, že se mi to povede i tady, i když moje snažení bylo zatím bezvýsledné.

„Taky ti to nechce chytnout, co?" řekl škodolibě Alex a posadil se vedle Elizabeth, která si tiskla nohy k tělu. Nejspíš jí začala být zima stejně jako mě. Musel jsem ten oheň prostě rozdělat.

„Na co jsi teda přišel?" zeptal se mě Alex. Nechtělo se mi mu odpovídat, tak jsem se dál věnoval rozdělávání ohně. Nejdřív přišlo pár jiskřiček a nakonec se jiskry proměnily v oheň. Povedlo se mi to. Uvnitř jsem jásal, ale navenek jsem se choval klidně.

„Přespíme tady a ráno se znovu vydáme na cestu. Dnes se už z toho lesa nedostaneme, protože je hodně rozlehlý a jít po tmě lesem se mi nechce." Tak a pravda vyšla najevo. Jsme tu ztracení. Přihodil jsem další větve do ohně a posadil se blíž k němu, aby mě dostatečně zahřál. Elizabeth si přisedla za mnou a opřela se o mě. Obmotal jsem jí ruku kolem ramen a byl jsem rád, že je tu i ona, jinak bych Alexovi rozbil hubu za to, že se po ní sápal.

„Mám hlad,"zašeptala Elizabeth a opřela se hlavou o moje rameno.

„To mi všichni," odpověděl jsem jí. Cestou jsme nenašli nic na jídlo, dokonce ani žádné lesní ovoce. Všechno dneska vypadalo na normální den, ale nebyl. Byli jsme nevím kde. Měli jsme hlad, žízeň a byla nám zima. Jen oheň nám dával potřebnou část tepla, abychom nezmrzli. Doufal jsem, že všechno je jen zlý sen, ale tohle všechno bylo až příliš reálné.