Her story started here [Agents of S.H.I.E.L.D]

8. kapitola

Potom, co bylo 0-8-4 bezpečně zapezpečeno a letadlo opět ve vzduchu, navštívil Ward May.

"Budeme mluvit o tom, co se stalo?" zeptal se zvědavě.

"Není o čem. Coulson prostě překročil hranice. To je všechno." odporovala.

"Jenom tě chtěl ochránit." namítl. "Nevidím na tom nic, co by mělo překročit hranice."

"Nepotřebuju jeho ochranu."

"To já vím. A on to ví taky. To ale nic nezmění na tom, že tě nebude dál chránit." vyvětlil jí.

"O co jde?" zeptala se Melinda a poprvé za celou dobu odtrhla svou pozornost od řízení.

"Oba jsme souhlasili s tím, že tohle bude pokračovat jen v případě, že to nebude nic komplikovat. A vzhledem k situacím, které se tady za poslední dny staly a vzhledem k tomu, že ať už to ty chceš nebo ne, Coulson tě bude chránit vždycky, myslím si, že se to komplikuje celkem dost a já odmítám stát uprostřed toho všeho a ani stát nebudu." vysvětlil o co mu šlo.

"Máš pravdu." souhlasila po chvilce. Poslední co tohle letadlo potřebovalo, byla další složitá situace.

"Takže je konec?" chtěl vědět přesně.

"Je konec." ubezpečila ho.

"Doufám ale, že zítřejší trénink pořád platí?" zeptal se s úsměvem.

"Jistěžě. Nakopu ti prdel." lehce se usmála a zase se otočila k řízení. Hned na to slyšela zaklapnutí dveří, když Ward s úsměvem odešel.

I přestože Jemma Skye ujistila, že Coulson je naprosto v pořádku, čekala Skye u jeho postele, dokud se nevzbudí. S notebookem na klíně něco psala a každých pár sekund se po očku dívala na Coulsona, dokud si nevšimla, že je vzhůru. Ihned okamžitě zaklapla počítač a přisunula se blíž k němu.
"Jsme ve vzduchu?" zajímal se Coulson. Zdálo se mu totiž, že cítil letadlo se pohybovat.

"Už zhruba hodinu." odvětila Skye. "Jak je ti?" zajímala se okamžitě.

"Dobře. Teda, tak dobře jak mi jen může být." věnoval jí letmý úsměv. "Ikdyž mám teda příšerný hlad." přiznal s úsměvem. "Co se stalo s 0-8-4?"

"Většina předmětu byla zničena při explozi. To co zůstalo jsme naložili a převezeme je do Anglie." osvětlila mu situaci. "Na co máš chuť? Mohla bych ti zkusit něco uvařit." nejistě se na něj podívala.

"To by bylo skvělé. Upřímně, dal bych si steak, ale potom, co jsem to jednou zmínil před mým doktorem, když jsem byl zraněný a dostal pořádný proslov, asi už to zkoušet znovu nebudu." zasmál se a Skye s ním.
"Můžu se zaptat Jemmy. Jsem si docela jistá, že steak to asi nebude, ale pokusím se o něco přijtelného." věnovala mu úsměv.

"To by bylo skvělé." přiznal.

"Hned budu zpátky." položila Skye počítač na stůl a vyběhla z místnosti ven.

Po dovolení se Jemmy, a taky s trochou její pomocí, vzhledem k tomu, že Skye zdělila své kuchařské schopnosti spíše po Melindě, odnášela Skye talíř nudlové polévky Coulsonovi.

"Není to nic extra, ale je to jedno ze čtyř jídel, které umím uvařit." položila mu talíř i s podnosem na postel. Pokud ti to nebude chutnat, můžu dojít pro něco jiného." začala ho okamžitě, s lehkou nervozitou v hlase, ujišťovat.

"Nebude třeba. Chutná mně to."

"Vážně?" potřebovala se ještě ujistit.

"Vážně." přikývl jí Coulson s lehkým úsměvem.

Potom, co po dvou hodinách letu konečně přistáli a doktor se ujistil, že Coulson je opravdu v pořádku, splnila May svůj slib a pomohla mu k němu do pokoje. I přesto však bylo Philovi nadmíru jasné, že je na něj stále ještě hodně naštvaná za to, co se stalo dříve.

"Řeknu Skye že za tebou může přijít." otočila se bez dalšího slova. Když už tahala za kliku, zastavil ji Coulsonův hlas.

"Melindo počkej." pokusil se a kupodivu to zabralo. May se k němu otočila čelem a čekala, co přijde dalšího. "Omlouvám se. Vím, že jsem překročil hranici. Jenom nechci aby ti někdo zase ublížil."

"To tedy překročil." ujistila ho potom, co zamkla dveře pro trochu soukromí. " Ale už se o to vůbec nemusíš zajímat. Skončili jsme to."

"Vážně?"

"Ano vážně." odpověděla mu, stále naštvaná. "Oba dva jsme hned od začátku věděli, že to nebude nic vážného." na chvilku se odmlčela. "Znamená to hodně, že mě nechceš vidět zraněnou, vážně, ale tohle musí přestat. Nemůžeš mi pořád zasahovat do mého soukromého života. Už ne."

"Pamatuješ si, co si mi řekla tu noc, co jsme se opili, když jsme slavili tři měsíce na akademii?" zeptal se zvědavě.

"Ach bože, nesnáším tequilu!?" i přesto, že hodně vzpomínek z té noci má ve tmě, něco málo si pořád pamatuje.

"Ne. To si říkala druhý den ráno." lehce se usmál Phil. "Řekla si, že bychom si měli slíbit, že si vždycky budeme krýt záda. Že tady pořád budeme jeden pro druhého, ať se děje cokoli. Že budeme jeden druhého ochraňovat před bolestí. Tohle jsem si tu noc slíbili a já to porušil. Víc než jedenkrát. Nebyl jsem tady pro tebe pořád a rozhodně jsem tě neochránil před bolestí. Nesnáším se za to." přiznal. "Zasahuju ti do života, protože tě chci ochránit. Nechci aby ti někdo ublížil tak, jak jsem ti ublížil já."

"Nikdo mi nemůže ublížit tak, jak si mi ublížil ty." řekla Melinda předtím, než odemkla dveře a bez dalšího slova odešla z místnosti.