Sherlock - Bez lékařské pomoci

Palác myšlenek

Zdravotní sestra Hannah Kynleyová pořád stála v bytě a vytahovala injekční stříkačku z krku. Sherlockovi nyní vše připadalo jako ve zpomaleném filmu. Jeho mysl běžela rychlostí světla, ale tělo začínalo zaostávat.

Už žádný John nepřiběhne a nezačne střílet, změnil se, našel si lásku. Stejně emoce nikdy nepochopím. John dal facku Sherlockovi. Jeho palác myšlenek ho nikdy nepřestával překvapovat.

„Čím tě otrávila?"

„Ach Johne."

„Čím?" řval John v Sherlockově mysli.

Kovová chuť v ústech. „Opioidy!" Sherlock vykřikl šťastně.

John však chladně bez emocí, jemu nepřirozeně, dodal: „Mají delší účinek, ale nastupují pomaleji."

„Oh, můžeme utéct Johne!"

„Sherlocku, mysli. Dožene tě, nemůžeš utíkat pořád. Kdo tě sebere, až upadneš? Jseš tu se mnou schovanej ve svým úžasným paláci myšlenek, tak ho sakra použij!"

Sherlock zavřel oči i v paláci mysli a znovu si vybavil chodbu těsně před zazvoněním na zvonek bytu zdravotní sestry. Stál tam kbelík s koštětem.

„Získám čas," oznámil Sherlock Johnovi, otevřel oči a opustil svoji mysl.

V paláci myšlenek běžel čas pomaleji než v reálném světě, a téměř se dal zastavit. Zdravotní sestra stále svírala injekci. Sherlock zmobilizoval veškeré síly a vyběhl na chodbu, kde popadl vědro. Voda se rozlévala po podlaze a drobné kapičky skákaly do vzduchu, Sherlock na ně však nedbal. Zahákl ucho kbelíku za kliku dveří a na poslední chvíli stihl provléknout uchem i koště, které se zapřelo o futra. Ošetřovatelka se již snažila dostat ven.

„Sherlocku!" řvala za detektivem, který běžel po schodech pryč.

„To je jako vše? Plast nevydrží," John se snažil připomenout chyby v plánu. „A pak co? Kdo ti pomůže?"

„Pes."

„Co? Sherlocku?"

„Prašivý pes."

Sherlock sbíhal schody, zatímco psal SMSku Lestradeovi. 

Hodila by se mi policejní společnost. Adresa je-

Jeho noha vypověděla službu. Nestihl dát ruce před sebe, ošklivě dopadl na schody a svezl se dolů. Cítil, jak mu stékaly pružky krve po čele, ale nic ho nebolelo. Chemie vítězila a strhávala ho do hlubin nevědomí.

Adrenalin. Adrenalin oddálí účinek narkotik.

„Vítej zpátky, Sherlocku. Líbí se mi tvůj palác myšlenek. Dá se s ním perfektně hrát a já miluju hry," dořekl posední slova, již pisklavým hlasem, Moriarty. Sherlock stál naproti Napoleonovi zločinu v chabém kruhu světla, zhluboka dýchal.

„Co jsi s ním provedl?"

„Jen jsem si hrál, nic víc," roztomile pokrčil rameny. Dál pokračoval hlubokým hlasem, „No, a pak jsem ty hračky neuklidil," nasadil svůj překvapený výraz, „hele, jednu mám tady."

Za zády se Moriartymu objevily dvě červené oči. Do kuželu světla vešlo psisko Baskervilské. Sherlocka rudé oči hypnotizovaly a zároveň děsily. „Jednu jsem nechal tady," napravo se objevil doktor Frankland, „a jednu támhle," ze tmy se vynořil taxikář a házel si s pilulkami.

„Ne, ne," Sherlock měl výraz plný hrůzy. „Můžu vás všechny vymazat, jste jen v mé mysli."

„Opravdu pane Holmesi?" řekla lámaně Chan za Sherlockem.

„Rád vás zas vidím Chan, nerad, ale musel jsem," ukáže si Moriarty na čelo, „ale viník tu stojí před námi. Kdo další se chce přidat?"

Teatrálně zvedl ruce do vzduchu a užíval si chvíli, kdy se objevovali další a další zločinci, které Sherlock kdy dopadl.

„Máš strach, Sherlocku?" řval Moriarty velmi naštvaně. V ten moment se všichni v kuželu světla začali přibližovat. V pozadí se rozezněly bubny, postupně zrychlovaly tempo.