League of Legends: Cesta srdce (Taliyah x Yasuo ff)

Část 1.

Došel až k Shurimské poušti, kde vítr silně vál a písek pláněmi proháněl. Tam kde život byl skryt a jasné slunce dlouze trápilo zem.

Zastavil se na vrcholu první písečné duny a dlouze se zadíval do pustiny. Slunce ho spalovalo, ale vítr mu chladil tvář a cuchal rozevláté vlasy. Přemítal o své pouti životem a zvažoval své další kroky. Stál tady sám, nikde ani živáčka, hrobové ticho, jen vítr šustil písečným prachem.

Byla schovaná za jednou z písečných dun. V klidu vyčkávala. Vítr se ledabyle proháněl pouští a výřil každým zrnkem pouštního prachu. Vždy když ucítila závan větru, ať už jen sebelehký, vzpomněla si na něj. Na Yasua a na jeho větrné umění, ale on teď nebyl jejím hlavním problémem. Poušť byla příliš klidná na to, aby ji samotnou dokázala omámit. Pronásledovala ho už dlouho a věděla, že se skrývá někde poblíž, jen nevěděla kde. Náhle ucítila v podzemí silný záchvěv. Pár metrů od ní se z písečné vrstvy vynořil obří červ. Byl velký a nebezpečný jako ostrá skaliska a mířil jiným směrem než Taliyah předpokládala. Snažil se utéct. ,,Hledala jsem tě příliš dlouho. Už tě nenechám znovu zmizet. I ty musíš zaplatit." Taliyah na nic nečekala a na kameném skateboardu vyrazila za písečnou obludou.

Yasuo zpozorněl. Ticho narušil zvláštní zvuk, jako by se něco rychle pohybovalo pískem. Stále nic neviděl, ale ucítil chvění pod nohama a pocit, že se něco blíží byl stále silnější. Něco velkého. Jeho instinkt ho ještě nikdy nezradil. Cítil nebezpečí. Pomalu vytáhl svůj meč, napjal všechny své svaly v očekávání boje a čekal připraven v bojové pozici na to, co se bude dít.

Hnala se za obřím písečným červem několik kilometrů. Cestou minuli několik malých bezvýznámných vesniček, ale žádnou z nich ten hnusný červ nepohltil. Obyvatelé písečných plání Shurimy nazývali obrovského červa Požíračem. Všichni si mysleli, že je to jen legenda ze starých bájí, ale opak byl pravdou. Taliyah byla u Požírače velmi blízko. ,,Kam se jen tak ženeš?" zajímala se Taliyah. Svou mocí mu do jeho cesty vytahovala ze země ploché kameny. Chtěla ho tím tak zpomalit a dostat, ale červ se všemu úspěšně vyhýbal. Avšak když Taliyah spatřila na vrcholku jedné z dun stříbrný záblesk, který ji oslepil, udělala chybu a proletěla i s Požíračem písečnou zábranou. Okamžitě ztratila rovnováhu a tvrdě dopadla na zem. Požírač využil příležitosti a nebohou Taliyah obklíčil.

Yasuo čekal několik minut bez hnutí a sledoval pustinu, která se chvěla. Náhle zahlédl v dálce pohyb. Přimhouřil oči a zaměřil svůj pohled směrem, kde se "cosi" hnalo k němu. V tom vyletěl do vzduchu obrovský gejzír písku. Ta věc musela narazit do duny, nebo nějaké písečné překážky. Zahlédl, jak se něco obrovského vzepjalo k obloze a zaměřilo se na něco na zemi. Instinkt... jasně cítil, že jeho schopnosti jsou potřeba na místě, kde se prach pomalu snášel k zemi a odkrýval pohled na obludné mostrum chystající se k útoku. Už nemohl čekat. Bez váhání se vrhl kupředu s větrem o závod s taseným mečem připraveným zasáhnout smrtícím úderem.

,,Au. Moje hlava." Taliyah si protírala spánky. Ležela na zemi a shurimské slunce jí pálilo do očí. Nechápala co se stalo. Náhle jí její výhled zastínilo obří tělo písečného červa. Skláněl se nad ní a chystal se jí pozřít. Taliyah se s bolestným siknutím odkutálela na bok a červ tak minul svůj cíl a narazil do země. Náraz Taliy odhodil. Měla trochu pohmožděná žebra, ale v boji jí to neomezovalo. Využila příležitosti a zatím co se snažil Požírač vyprostit, postavila se na nohy a pozvedla ruce. Kamení okolo ní se z formulovalo a vytvořilo tak několik ostrých střel. Taliyah se vyhýbala červovým narazům a sama kamenitými střelami červovi ubližovala. Když už se zdálo, že Požírač vyčerpáním padne, švihl po Taliy ocasem a tak ji uzemnil. Bránila se kamenným štítem.

Yasuo se řítil vpřed tak rychle, jako snad ještě nikdy, ale nemohl být dost rychlý, aby zabránil obludě zaútočit. Viděl jak s obludou kdosi bojuje. Létající kameny, mračna prachu. Už už se zdálo, že červ padne, ale v poslední chvíli odhodil postavu mocným úderem stranou a situace se v okamžiku otočila. Červ se znovu připravoval k smrtící ráně. Jestli nezasáhne, červ svého protivníka pozře. Už byl blízko, už jen okamžik a přidá se k boji. Najednou zahlédl kamený štít u postavy, která ležela v prachu vedle červa. "Taliyah?!" vydechl... Celou svoji myslí se soustředil a vrhl k příšeře mocný poryv větru. Větrný vír červa zasáhl v okamžiku, kdy se vrhl vpřed. Odrazil tak na vteřinu jeho útok. Červ se pod sílou větrné smrště znovu vzepjal a s řevem se vrhl znovu na svoji oběť. V tu chvíli ale zasvištěl vzduchem zvuk kovu, který narazil na tvrdou kůži. Pak už následovala jen ohlušující rána po dopadu červova mrtvého těla na zem. Zvedl se obrovský mrak prachu a na dlouhé vteřiny zavládlo znovu ticho. Prach začal klesat, aby odkryl co skryl v boji.

Písečný červ neustále větší silou narážel do jejího štítu. Bylo zřejmé, že už dlouho nevydrží. Čím dál tím víc se na něm objevovaly praskliny. ,,Aaah." vyjekla Taliyah. Začínala slábnout. Když už si myslela, že jí Požíračova poslední rána zničí, uslyšela zaznít své jméno v doprovodu s ohlušující ránou. Taliyn štít přitom silném zvuku praskl, ale dalšího Požíračova útoku už se nedočkala. Všude kolem ní byl jen rozvířený prach. Když vzhlédla, přímo před ní leželo Požíračovo obrovské tělo. Písečný červ byl mrtev. Taliyah jen překvapeně hleděla. ,,Jak jsem to udělala ? To... já ?" pohlédla na své ruce. ,,Copak už jsem i tak nebezpečná ?" ptala se sama sebe. Oblak prachu ještě pořádně nekles, když Taliyah zaznamenala cizí osobu. Postava se zdála vzpřímená a s ladností kočky se k ní neustále přibližovala.

,,Ale, ale." zaznělo z ještě hustého oblaku prachu. Kdopak se nám to tady válí v písku? To jsi na dovolené, zatímco se nám tady toulají píseční mutantíci?" Zastavil se Yasuo s úsměvem od ucha k uchu cenící na Tal své bílé zuby. Očima bedlivě zkoumal její zaprášenou postavu a ušpiněnou tvář. Nabídl jí svoji ruku, aby jí pomohl na nohy. ,,Jsi v pořádku? Vlaštovičko?"

Byl to muž v  kápi, který si z jejího selhání celkem utahoval. ,,Huh ? My se známe ?!" Nejdřív ho slyšela mluvit tlumeně. Avšak když přišel blíž, promluvil znovu a nabídl jí pomocnou ruku, pochopila kdo to je a okamžitě ji přijala. ,,Mistře Yasuo, jste to vy ? Pamatujete si mě ?! Od našeho posledního setkání jsem se naučila mnohé." Taliyah byla moc ráda, že ho znovu vidí. ,,Tedy až na... heh..." podívala se na kdysi živého přerostlého červa. ,,...tohle." usmála se.

,,No... tohle..." sundal meč, který měl přehozený přes rameno. ,,...tohle tě chtělo právě posvačit." poklepal ostřím na tvrdou kůži červa a znovu vycenil zuby a upřímně se zasmál. ,,Myslím, že červy bys měla nechat jinému ptactvu Vlaštovičko." Jeho smích odezněl a tvář zvážněla. Zahleděl se jí do očí a přitáhl ji k sobě o krok blíž. Byl k ní teď tak blízko, že cítila jeho dech na své tváři. ,,Měla by sis odpočinout a pořádně se umít. Zvládneš půl dne chůze? Daleko odtud je můj domov, kde si můžeme odpočinout. A cestou mi povíš, cos to tady k sakru předváděla Tal!"

Cítila jeho dech na své tváři. Byl u ní tak blízko. A ikdyž ji škádlil či káral, jak už to měl ve zvyku, pořád to byl její starý dobrý učitel. ,,Myslím, že bych to měla zvládnout." podívala se na svůj oděv. ,,Chceš snad znovu navštívit Ionská pohoří? Minule jsme se moc nepředvedli." mrkla na něj šibalsky Taliyah. ,,Půjdu s tebou a vše ti povím. I tvá cesta mne velice zajímá, mistře Yasuo. Jen... dojdu si pro sponu. Támhle leží." ukázala na lesklou malou věc na půl zahrabanou v písku. Avšak než Taliyah udělala jediný krok, podlomila se jí kolena a ona padala k zemi. Naštěstí ji v čas zachytily Yasuovi pevné paže a opatrně jí položily do teplého písku.

Yasuo vytáhl karafu s vodou, která mu visela za opaskem, nalil si trochu vody do dlaně a omyl Taliyah prach z obličeje, pak ji cípem svého roucha osušil. Poté jí nalil trochu vody do úst. Zvedl ji do náručí a starostlivě se na ni podíval. ,,Vlaštovičko... máš ohromnou sílu a moc, ale bere ti mnoho energie. Musíš ještě hodně cvičit." Podíval se směrem za obzor a pak znovu na Taliyah. ,,Jsi jako peříčko, ale několik dnů tě v náručí nést nemůžu. Bude to trochu nepohodlné, ale do Ionie tě dostanu děvče." Yasuo zakroutil hlavou nad představou daleké cesty a poté si přehodil bezvládné Taliyno tělo přes rameno. ,,Tak jdem Vlaštovičko." Na rtech se mu objevil malý úsměv, když udělal pár kroků a sebral z písku její sponu, strčil si ji za opasek a vydal se daleko... až k horám...