Born in Blood

1. Každý má moc

Vítr mocně obaloval zdi do své ledové peřiny, která dělala Caitlin na kůži dobře. Slastně se zachvěla, když jí mráz bodal do bledé tváře zanikající mezi černými vlasy jako havraní křídla. Vyhoupla se z postele a pomalými kroky se přibližovala k oknu, aby se mohla pokochat krajinou, která pro ni nepředstavovala nic jiného, než zamrzlou a okoukanou pustinu, kterou vidí z okna každý den. Toužila spatřit víc, ale moc dobře věděla, že je to zakázáno. Bledě bílou a hebkou rukou přejížděla po zdech z ledu a užívala si zimu kolující v prstech. Měla chuť do zdi udeřit a rozbít ji na malé kousíčky, neboť už nemohla být dál zavřená v jejím pokoji. Ne tak dlouho. Nehtama ostrýma jako drápy si vyřezala do ledové zdi čárku. Oddálila se, aby je mohla všechny spočítat pohledem.

,,Pět set dvacet dní." Zamumlala chladně a posadila se na postel.

Být považována za mrvou je nudnější, než si myslela. Kdyby měla kouzelnou moc, alespoň malou...nemusela by tu trčet a mohla by být se svou rodinou, ne v téhle osamocené věži. Všichni jeji sourozenci, dokonce i její mladší sestra Bella svou schopnost našli! Jen ona ne, a to z ní dělalo prokletou. Každý den měla spočítáný a neodvážila se hádat, jak dlouho ještě bude muset počítat.

,,U sedmi pekel!" Zaklela nahlas a rozhořčeně se mračila na poškrábanou zeď.

,,Caitlin?" Ozval se zpoza dveří hlas její sestry Belly.

,,Jdi pryč!" Okřikla jí starší sestra a vztekem praštila do zamrzlých dveří, aby Bellu zastrašila.

,,Nesu jídlo..." Řekla Bella tichým a opatrným hláskem, připomínající hlas tety Diany.

,,Řekla jsem vypadni!!" Zvýšila Caitlin hlas plný vzteku.

,,Caitlin, víš co máma řekla... Agresivita ti nepomůže." Pokračovala Bella dál.

,,Mi je u prdele co máma říká a nakazuje." Sykla Caitlin.

,,Jak myslíš, děláš si to jenom horší." Namítla její sestra a po točitých schodech odešla z věže.

Konečně mohla být Caitlin sama a dát se do zoufalého breku. Posadila se na ledovou zem a tvář zabořila do klína. Tiše vzlykala, aby jí nikdo neslyšel, protože pro rod Ravenů není pro slzy, lítost nebo slabost žádné místo. Raději ani nechtěla pomyslet na to, co by s ní matka provedla, kdyby jí viděla plakat.
Konečně se Cat uklidnila a hřbetem ruky si otřela zamrzající slzy na tváři, když v tom se ozvalo další zaklepání. Tiše se zvedla a už chtěla vyštěknout po svojí sestře, když tu najednou uslyšela odemykající se zámek. Odstoupila od dveří a čekala, kdo se jí rozhodl navštívit.

,,Musíme si promluvit." Ozval se hlas její matky dřív, než se dveře úplně otevřely.

Beze slov tam Caitlin stála a zírala na svou matku, kterou neviděla od doby zatčení ve věži. Vypadala přesně jako v den, kdy jí tam sama zavřela. Její černé lesklé vlasy sahající po prsa měly stále sytou barvu, její oči, které po ní zdědila si jí přísně prohlížely a zamračené obočí udělalo z jejího pohledu nepříjemný výraz, který vás bičoval do očí.

,,Matko..." Šeptla Caitlin ohromeně a nevěděla, jestli jí má obejmout nebo uhodit.
,,Následuj mě." Odpověděla jí chladně a ladnou chůzi scházela ze schodů. Nezbývalo nic jiného, než jít za ní.

Schody se jí zdály být nekonečné, mnohem delší, než naposled. Když šly prázdným dvorem, kde zkrze mlhu nešlo pomalu vidět ani na krok, všimla si, že se v nejvyšší věži svítí. Připadalo jí, že vidí něčí siluetu u okna, ale díky větru a mlze si nebyla jistá, zda se ji to jen nezdá. Když matka otevřela bránu do Paláce Zimy, všechny vzpomínky se jí mihly před očima. Sochy připomínající chrliče na jejich hradbách stály na svém místě s děsivým pohledem a křídly jako od netopýra. Koberec, který měl stále stejně sytou rudou barvu jako krvavé víno se táhl po celé chodbě až k dlouhému schodišti, obrazy jejich předků visely na šedých a zamrzlých zdech, bez jakýchkoliv stop po prachu. Vzpomněla si, jak si hrávala se starším bratrem Dyfem na schovávanou a nikdy jí nemohl najít, protože byla drobná a vešla se snad do každé skulinky v paláci. Chtěla se nad tou vzpomínkou pousmát, ale pohled její matky jí v tom zabránil. Dovedla jí k velkým ocelovým dveřím, které vedly do hlavní síně. Jakmile se otevřely, spatřila Caitlin celou svou rodinu sedět u dlouhého tmavě hnědého stolu. Všechny oči si jí zvědavě prohlížely. Na úplném konci místnosti a stolu stál její otec Kyle.

,,Caitlin..." Řekl hrubým hlasem a poukázal na židli, aby si sedla.
,,Tvá sestra nám řekla o tvém agresivním chování a naše rodina usoudila, že je na čase ti dát lekci." Pokračoval, zatímco se Caitlin uvelebila na židli připomínající spíše nepohodlné křeslo.

,,Lekci?!" Skočila mu Caitlin do řeči. ,,Zavřeli jste mě na pět set dvacet dní do věže, co jste čekali, že budu dělat!?"

,,Caitlin!" Okřikla jí matka stojící u dveří.

,,Zavřeli jste mě tam jako dobytek, kus masa, které už je dávno k ničemu! Styděli jste se za vlastní dceru!" Vykřikla Caitlin a nechala slzy stékat po tváři.

,,Ty brečíš?" Zeptal se jí zaraženě otec.

,,Myslela jsem, že jsi už dost silná. Chtěli jsme ti dát šanci, ale jak vidím, bylo to zbytečné. Ty do téhle rodiny nepatříš." Řekla hořce její matka a všichni sourozenci na ní zaskočeně koukli.

,,Matko, tohle není za potřebí..." Pustil se do konverzace Dyf.

,,Ještě nikdy se v naší rodině nestalo, že by někdo neměl schopnost. Nikdy. Jsi naše slabá část a tento rod mít slabiny nesmí!" Ignorovala matka Dyfova slova a kývla hlavou na Kylea.

,,Musíš odsud pryč. Je nám líto." Řekl otec bezcitně a odešel z místnosti.

Takže tohle byla první kapitola příběhu Born in Blood, snad se vám líbila:) Budu ráda za vaše ohlasy:))