Born in Blood

3. Jiní

Promrzlá na kost kráčící dívka z rodu Ravenů. Jaká ironie, pomyslela si. Byla stovky mil daleko od domova. Šlo to znát na krajině, ve které se nacházela. Místo ledového ničeho se její znecitlivělé nohy dotýkaly mokré studené trávy. Občas sníh, občas nažloutlá tráva. Bylo to pro ní jakousi úlevou do doby, než spatřila kouř. Srdce z ledu jí začalo znova tlouct. Slyšela o Divokých, ale nikdy v životě jediného z nich neviděla a ani netušila, co by s ní dělali. Matka ani otec o Divokých nemluvili, netušila proč. Vlastně měla dojem, že její rodiče nemluvili o ničem. Vydala se ke kouři. Když byla blízko, přikrčila se k zemi a schovala se za kámen dostatečně veliký na to, aby zakryl její vyhublé tělo. Očkem pozorovala tábor spousta lidí. Dokonce spatřila pár obrů nosící na zádech dřevo. Nevěděla co má dělat. Osud ovšem rozhodl za ní. Kolenem drkla do volně ležícího kamene, který se potácel zkopce do tábora a hlasitě bušil o ostatní kameny. Zády se přitiskla k balvanu a zadržela dech. Neodvážila se tam podívat. Když ale uslyšela zvuk natahujícího se šípu, opatrně vzhlédla a spatřila zamračenou zrzavou dívku.
Chtěla vstát, ale nohy se jí podlomily a zůstala sedět v zabahněném sněhu.

,,Kdo jsi?" Zeptala se Divoká chraplavým hlasem.

Caitlin na nic nečekala a dala se na útěk. Tak tak se vyhla šípu, který jí minul doslova o vlásek a kličkovala mezi kameny. Slyšela za sebou hlasy Divokých, ale ani to jí nedovolilo se za sebe ohlédnout. Soustředila se na útěk. V tu ránu ucítila ostrou bolest v rameni, která jí srazila na kolena. Šíp jí projel skrze kůži jako nic a způsobil jí obrovskou bolest. Otočila se za sebe, Divocí se k ní hnali. Věděla, že je po ní a zemře. Zavřela oči a dala rozmáchla se před sebou rukou. Čekala na ten moment, kdy ucítí další nával bolesti, ale stále nepřicházel. Že by se Divocí smilovali? Otevřela oči a co spatřila jí vzalo dech.

I přes palčivou bolest vstala a koukala na ten výjev. Zamrzlá těla v pohybu byla uvězněna mezi ledem. Co se to právě stalo? Její pozornost odvedla bolest v rameni. Šíp, který byl uvnitř její kůže stále zaseklý jí bránil v pohybu. Nenapadlo jí tedy nic lepšího, než ho vyndat. Opatrně šíp nahmatala ze zadu a rázným pohybem jej s křikem vytáhla. Upustila šíp na zem a podívala se na své rozklepené ruce od krve. Potřebovala oheň na vypálení rány, ale spoléhala na to, že se mráz o to postará.
Ze strachu, aby jí nikdo nechytil raději pokračovala dál v cestě. Při kráčení zmrzlou pustinou vzpomínala na povídačky o Začarovaném hvozdu. Vyprávěl jí o tom Dyf, když byla maličká. Snila se tam podívat. Teď byl ale její úkol jasný- dostat se přes Zeď. Bylo jí jasné, že jí Vrány nepustí. Musí si vymyslet vlastní plán, protože ať udělá cokoliv, budou ji mít pouze za tři věci- za Bílého chodce, Divokou nebo jednu z rodu Ravenů. Pravda byla ale taková, že bez pomoci Vran se na druhou stranu nikdy nedostane.