Třetí kapitola

22 1 0
                                    

Sedli jsme si a připoutali se. Letuška nám začala vypravovat něco o bezpečnosti, já ji ale neposlouchala. Snažila jsem se rozdýchat svou paniku. Marek si toho všimnul a hned se ptal, jestli jsem v pořádku.

„Nikdy jsem neletěla a mám strach," odpověděla jsem rozpačitě.

„Neboj," řekl svým uklidňujícím hlasem a stiskl mi rameno. Ani jsem si nevšimla, že letuška mezitím domluvila a začala nás obcházet a kontrolovat naše pásy.

Letadlo začalo vzlétat a já Markovi stiskla ruku. Chvíli váhal, pohlédl na mě a stisk mi poté oplatil. Držela jsem ho za ruku do té doby, než jsme byli daleko od letiště.

„Dobrý?" zeptal se mě a jeho stisk povolil. Ještě trochu rozklepaná jsem se usmála a svou ruku přesunula na svůj mp3 přehrávač, pustila jsem si svou oblíbenou písničku. Cítila jsem na sobě jeho pohled.

„Co posloucháš?" řekl, ale já ho slyšela jen tlumeně.

„Panic! At The Disco," odpověděla jsem a podala jsem mu jedno sluchátko.

Dal si ho do ucha a trochu se zaposlouchal.

„Mužů poslouchat s tebou?" zeptal se s úsměvem, já mu jako odpověď úsměv oplatila. Chvíli jsem se koukala z okna a jen tak poslouchala. Když můj playlist skončil, Marek si vyndal sluchátko z ucha a začal si se mnou povídat o našem společném koníčku, o sledování seriálu.

Náš rozhovor začal upadat a moje oči byly unavené. Snažila jsem se Markovi odpovídat, ale po několikátém kývnutí jsem odpadla a usnula Markovi na rameni.

„Nin, vstávej." probudil mě Marek a jemně mě pohladil ve vlasech. S námahou jsem otevřela oči a viděla jsem jeho úsměv. Donutilo mě to se také usmát.
Zvedla jsem hlavu a koukala se kolem. Venku bylo už světlo.

„Proč?" ptala jsem se Marka rozespale.

„Nechceš přece zmeškat přistání." trochu se ušklíbl.
„Vážení cestující, zanedlouho budeme přistávat. Prosím zapněte si bezpečnostní pásy." sdělila nám letuška a my jsme poslechli.

Blížili jsme se k zemi a já zase dostala strach. Asi to na mě bylo vidět, protože mě Marek chytl za ruku. Vděčné jsem se na něj podívala, poté jsem zavřela oči a zadržela dech.

Konečně jsme stáli na pevné zemi. Vystoupili jsme z letadla a autobusem vyrazili do hotelu.
Když jsme dorazili na místo, nemohla jsem uvěřit svým očím. Hotel vypadal vážně luxusně. Vešli jsme do recepce a učitelka nám už rozdávala klíče.

„Půjdeš?" zeptal se mě Marek pobaveně. Kývla jsem a vydala se za ním, přitom jsem ale nespouštěla oči z interiéru hotelu.

Vstoupili jsme do výtahu a můj pohled spočinul na Markovi. Také na mě koukal a trochu se usmíval.

„Co je?" zeptala jsem se zmateně. To se směje mně?

„Jen mi přišlo vtipný, jak to tu pozoruješ. Hádám, že se ti tu libí."

„Je to tu naprosto boží," neubránila jsem se úsměvu.
Vystoupili jsme z výtahu, prošli kolem několika pokojů a Marek se zastavil u dveří s číslem dvacet čtyři. Začal odemykat, poté mi otevřel dveře a se slovy „Dámy první" mne pustil dovnitř.

Vešla jsem a kvůli ohromení málem upustila kufr. Bylo to naprosto krásné. Sladěné do černo bíla, většina nábytku byla dřevěná. Trochu jsem popošla k jedné z posteli a položila k ni kufr. Dál jsem si prohlížela pokoj, Markovi se pokoj očividně také líbil, rozhlížel se po něm stejně jako já. Položil svůj kufr k druhé z postelí a začal v něm něco hrabat.

„Já se půjdu jenom rychle osprchovat, jo?" vyndala jsem si z kufru čisté oblečení a taštičku s hygienou a zamířila jsem do koupelny.

„Jojo, jasně," odpověděl Marek a dál se věnoval svému kufru.

Vydala jsem se do koupelny, byla ve stejném stylu jako zbytek pokoje. Nechtěla jsem mít mokré vlasy a tak jsem si je stáhla do jednoduchého drdolu. Vlezla jsem do sprchového koutu a pustila na sebe příjemně vlažnou vodu. Po deseti minutách v příjemné sprše jsem usoudila, že už bych měla jít. Stoupla jsem si na předložkou. Oblékala jsem se a rozpustila si vlasy. V drdolu jsem je měla jen chvíli, ale i přes to byly lehce vlnité.

Vrátila jsem se zpátky do pokoje, Marek něco dělal na mobilu. Šla jsem si tedy vybalit věci. Marek si je už uložil do jedné půlky skříně, tak jsem je začala skládat do té druhé. Cítila jsem na sobě Markův pohled. Otočila jsem se na něj a on se zase začal dívat na mobil. Za chvíli jsem měla už vybaleno. Posadila jsem se na postel a spokojeně se zadívala na mou půlku skříně. Mám ráda pořádek, proto jsem si vše srovnala.

„Nepůjdeme na oběd, už je půl jedné?" vyrušila jsem Marka z jakési hry na mobilu.
„Jo, já už mám hlad." vyskočil a šel rychle za mnou. Na obědě nám učitelka oznámila, že máme do konce dne volno.

Splněný sen v New YorkuKde žijí příběhy. Začni objevovat