Fallen - (ne)obyčejná

7.kapitola

Ze spánku mě probral tichý pohyb vedle mě. Ucítil jsem jak se matrace nepatrně prohnula. Otevřel jsem oči a uviděl ty její. Ty nádherné hnědočerné oči se na mě upírali. Tak moc mi chyběli. "L...ok..i" zašeptala a pokusila se zvednout na rukou, nepovedlo se jí to. Vzal jsem si jí do náruče a přitáhl k sobě.

"Byla jsi jako mrtvá Merilith... spala jsi tak moc dlouho..." políbil jsem jí do vlasů. Odtáhl jsem se a spatřil slzy na její tváři. Bříškem prstu jsem jí je setřel. „Neplakej, prosím..." vdechoval jsem její vůni a děkoval Valar že mi jí vrátili.

„Sn..íh," vykoktala a ukázala na okno. Musel jsem se nad tím ušklíbnout. Rychle jsem vstal a došel pro můj zimní kabát. Odhrnul jsem deku a zabalil mojí princeznu do mého kabátu. „Nechci aby jsi mi nastydla. Je tam velká zima." Usmála se, ani nevěděla jak mi její úsměv chyběl.

Vzal jsem jí do náruče a vyrazil na balkon. Merilith se namáčkla na mojí hruď a vydechla obláček vzduchu. Přidržel jsem jí a přemístil jsem se do zahrad. Několika kroky jsem se schoval i s ní do altánku. Kouzlem jsem zapálil oheň v krbu a položil jí do měkkých polštářů a dek které byli na velkém lehátku. Často jsem si tam četl.

Posadil jsem se vedle ní a přitáhl jí do objetí. V tu chvíli jsem byl nejšťastnější na světě. Celý můj svět jsem měl vedle sebe a to mi ke štěstí stačilo.

„Zima Loki?" zakoktala a zvědavě si mě prohlédla. "Není mi zima Meri, není tu tak chladno jako na Jötunheinm. Za chvíli se budeme muset vrátit, nechci, aby jsi promrzla." Jen kývla a položila si hlavu na můj hrudník. Tolik mi naše společné chvilky chyběli.

Připadalo mi to jako sen. Moje milovaná Merilith byla vedle mě, živá a snad i zdravá. Pozoroval jsem bílé vločky jak se snášejí k zemi.

Hladil jsem jí po vlasech a vdechoval její vůni. Z úst ji vycházeli malé obláčky. Horký dech se v zimě měnil v páru.

Cítil jsem jak jí bije srdce, bylo stejně jako to moje. Její tichý dech a zvedající hruď mě ujišťovali že žije. Po tvářích se mi začali kutálet slzy. Nikdy jsem neplakal, pláč byl pro slabé. Jenže já v tu dobu byl slabí. Kvůli ní, ona byla mojí slabinou.

Naklonil jsem se k ní a odhrnul jí vlasy z čela. „Miluju tě Meri..." usmála se a zavrtala se hlouběji do mého objetí.