What If Stiles Stilinski died [CZ]

What If Stiles Stilinski died

První co mě napadlo, bylo, že je trochu ironií, že se to stalo zrovna takto - tím nejlidštějším způsobem - žádný vlkodlak, kanima, liška, žádní Oni, temný duch, ani nájemní vrazi - obyčejná autonehoda. Pár vteřin, kdy stál u krajnice a zrovna se natahoval pro své klíče, jelikož jeep opět vypověděl službu, ale ještě než stačil vylézt z auta, vyjela ze zatáčky ta dodávka a plnou rychlostí do něj narazila. Byla to rychlá smrt - nebo tak nám to alespoň podal jeho otec, otázkou je, zda tím chtěl uklidnit nás či sebe. Myslím, že od každého něco. Poslední dny jej vídám jen zřídka - většinu svých povinností rozložil mezi ostatní a vzal si na několik týdnů volno. Nabídla jsem mu pomoc, kterou s přikývnutím přijal, ale od té doby se mu neozval a já vlastně nevěděla, jestli jsem za to ráda, nebo ne. Myslela jsem, že jako Banshee už budu otupělá - že smrt přijmu klidněji, ale nejspíš to neplatí v případech, kdy se jedná o vašeho kamaráda - nejlepšího přítele, partnera ve zločinu a obrovskou oporu.

Pamatuju si na ten večer úplně přesně. Celý den jsem měla nepříjemný pocit, ale žádnou, byť jen potenciální hrozbu, nikdo z nás nezaznamenal, tak jsem to přisoudila stresu a nervozitě. Pak zazvonil telefon, který zvedla má matka - vybavuju si její hlas, který byl tichý, přitom ale naléhavý a nejistý - „Lydie, máš telefon." Už když jsem kráčela chodbou, věděla jsem, že se něco stalo, ale slyšet to na vlastní uši bylo něco úplně jiného. „Lydie," ozval se ze sluchátka hlas šerifa, který se nesnažil zakrývat pláč, „ne - to nemůže být pravda," šeptala jsem, ještě než stačil cokoliv říct, „do Stilese narazila dodávka," pokračoval, „byl na místě -," hlas se mu zlomil a nastala krátká odmlka - to už mi slzy tekly proudem, „byl na místě mrtvý." Dokud vám člověk tohle neřekne - stále máte naději - máte naději, že je třeba v kritickém stavu, ale žije, že jej můžete navštívit - po těchto slovech mi však sluchátko vypadlo z ruky a já se sesunula na zem. „Stilesi," zašeptala jsem a snažila se popadnout dech, „Stilesi," snažila jsem se vykřičet, ulevit si od bolesti, ale po několika minutách - nebo snad hodinách - jsem brečet přestala. Neměla jsem na to dost síly, nebo jsem se tak aspoň cítila. I slzy jednou dojdou a vystřídá je prostá a jednoduchá prázdnota, která však dokáže přímo brilantně vyplnit každičkou část vašeho těla - od mysli až po konečky prstů. A to bylo nejspíš ještě horší. Netuším, jak dlouho jsem byla v tomto stavu - ale bez pochyby to byly řády dnů - nikdo mi během té doby nevolal - ani Scott, ani Malie, ani Derek - nikdo. A já nevolala jim. Matka mě přemlouvala, tvrdila, že sdílet svou bolest nám může pomoci, ale já to nedokázala.

Až jednoho dne se rozezvonil telefon, ze kterého se však znovu ozval hlas šerifa, „Lydie, mohla bys přijít?"

Slíbila jsem mu pomoc, nemohla jsem odmítnout jen proto, že jsem se cítila mizerně - on se totiž musel cítit daleko hůř. „Do hodiny jsem tam, ano?"

„Děkuji-," odložila jsem telefon zpátky a posadila se na postel. Bylo to poprvé po několika dnech, kdy jsem ze skříně tahala čisté oblečení, přesto jsem se však nebyla schopna donutit ani do jedněch snad ze stovek mých šatů. Natáhla jsem se pro obyčejné kalhoty a snad ještě obyčejnější tričko - a odešla jsem do koupelny. Jakmile jsem shodila všechno oblečení, podívala jsem se do zrcadla. Oči zarudlé, stejně jako nos, pod nimi velké a tmavé kruhy. Tváře propadlé a vlasy stáhnuté v nedbalém drdolu. Byla jsem si jistá, že i kdyby mě Stiles viděl takto, prohodil by něco ve stylu, že mi to sluší. Dokázal ve všem najít něco krásného - něco jedinečného.

Zastavila jsem před jejich domem a snažila se zklidnit dýchání - jeden krok, druhý, třetí - došla jsem až ke dveřím a váhavě stiskla zvonek. Po několika vteřinách mi otevřel šerif - měl bledou tvář a vypadal mnohem starší, než jsem si ho pamatovala. „Děkuji, že jsi přišla," vydal za sebe a ustoupil ze dveří, „pojď dál."