Spi sladce

Sama v nesnázích

     Konečně jsem čekala před letištní halou, až pro mě přijede auto. Posadila jsem se na největší kufr, který jsem s sebou měla a se zamhouřenýma očima jsem se dívala do zapadajícího slunce. Zhluboka jsem se nadechla a v tu chvíli jsem se cítila jako ten nejšťastnější člověk na světě. Stále jsem nedokázala uvěřit tomu, jaké štěstí mě potkalo. Dokonce pro mě agentura poslala i auto s řidičem!
Seděla jsem tam asi půl hodiny, a když už jsem začala být netrpělivá, uviděla jsem, jak kousek ode mě zastavuje luxusní černé auto se zatmavěnými skly. Stoupla jsem si a zvědavě sledovala, kdo z auta vystoupí. Otevřely se dveře a spatřila jsem holohlavého muže středního věku v bílé košili. Muž se rozhlédl kolem, jakoby někoho hledal a pak jeho pohled zřejmě spočinul na mě. Nebyla jsem si tím ale jistá, jelikož mu oči zakrývaly velké sluneční brýle. Proto jsem zůstala v klidu stát vedle kufru. Muž vytáhl z auta ceduli a teď ji držel před sebou. Na ceduli bylo napsáno: Kristen Klein. Moje jméno. Nervózně jsem se usmála a žaludek mi udělal přemet. Popadla jsem kufry a vydala se k autu. Muž už zřejmě předem věděl, jak vypadám, a tak ke mně bez zaváhání vykročil.
„Slečna Klein?" řekl překvapivě příjemným hlasem. Mozek jsem rychle přepnula do angličtiny a přikývla. „Omlouvám se za zpoždění, ale město bylo ucpané víc než normálně," pokrčil výmluvně rameny a já jen mávla rukou. „Nevadí, hlavně, že už jste tady," usmála jsem se a připadalo mi, jako bych anglicky nikdy mluvit nepřestala.
Podal mi ruku a představil se: „Marcus Duncan, řidič Urban Aspen Agency a ode dneška váš osobní řidič."
Měla jsem pocit, že mi brada spadla až na zem. Stiskla jsem mu ruku a navíc se nezmohla. Páni, mám dokonce i osobního řidiče.
Všiml si mého údivu, pouze se usmál a začal skládat moje kufry do prostorného auta. Potom ho obešel, otevřel dveře spolujezdce a rukou mi pokynul, abych vlezla dovnitř. Sedla jsem si na černou koženou sedačku spolujezdce a připoutala se. Marcus se mezitím usadil vedle mě a nastartoval motor. „Teď vás zavezu do vašeho apartmánu." Přikývla jsem, protože jsem se stále nezmohla na slovo.
Cesta trvala docela dlouho. Zjistila jsem, že Marcus má manželku a dvě děti, a že pro Urban Aspen Agency pracuje už pět let. Já mu zase řekla pár věcí o sobě a byla jsem ráda, že se s ním dá mluvit, protože já jsem docela komunikativní člověk, a jak se zdá, budeme s Marcusem trávit spoustu času, takže si snad budeme rozumět.
Konečně jsme byli na místě a já vystoupila z auta. Teplotní rozdíl mezi klimatizovaným autem a horkou letní Kalifornií byl obrovský, a tak jsem jen chvilku stála opřená o otevřené dveře auta a snažila jsem si na to zvyknout. Mezitím mi Marcus nanosil věci dovnitř, a když sjel výtahem dolů naposledy, podal mi klíče. Vděčně jsem se na něho usmála a on mi ještě podal vizitku se svým číslem. Rozloučili jsme se a já se pomalu vydala do komplexu apartmánů, abych našla ten svůj. Nebydlela jsem přímo v Los Angeles, ale v Beverly Hills – město, ve kterém bydlí spousta celebrit.
Celý apartmán byl naprosto úžasný. Sice byl až úplně v posledním patře, ale zato měl vysoké stropy a přístup na střechu, ze které byl nádherný výhled. Zařízený byl velmi moderně, přesně jak se patří na Beverly Hills. Vchodové dveře vedly přímo do největší místnosti, kterou byl obývák, v jehož centru byla bílá kožená pohovka a na zdi naproti obrovská televize. Obývák přecházel do moderně zařízené kuchyně, ve které asi budu trávit dost času, jelikož miluju vaření. Nejvíc se mi ale líbila ložnice. Obrovská postel, na které by se vyspali i čtyři lidi, byla tou nejpohodlnější postelí, na jaké jsem kdy ležela. Její měkkost jsem samozřejmě musela vyzkoušet hned jak jsem ji spatřila. Celá apartmán byl laděn do bíla s barevnými doplňky, přesně podle mého vkusu.
Řekla jsem si, že vybalovat dneska už nebudu. Byla jsem docela unavená, jetlag určitě zahrál svou roli. Usoudila jsem ale, že usínat se mi bude líp po krátké procházce. Navíc si prohlédnu Beverly Hills, na což jsem se strašně těšila. Byla jsem v Beverly Hills s tátou jako malá holka a moc jsem si to tu zamilovala, takže jsem se těšila o to víc. Převlékla jsem se z pohodlného oblečení, co jsem měla v letadle do svých džínových šortek s vysokým pasem. K nim jsem si oblékla volný bílý crop top a nízké bilé conversky. Kabelku jsem si nevzala, jenom jsem si do kapsy šortek zastrčila iphone.
Na to, že bylo asi devět hodin večer, bylo venku pořád ještě světlo a úporné vedro. To mi ale nevadilo a vesele jsem vykročila po chodníku od apartmánového komplexu. Na ulicích bylo v tuto dobu obrovské množství lidí, ale mě to vůbec nepřekvapovalo.
Chvíli jsem se kochala krásami rušného města a pak jsem vytáhla z kapsy mobil a vytočila tátovo číslo. Že jsem dostala práci v LA jsem mu už dávno volala, a teď jsem mu chtěla dát vědět, že jsem už dorazila. „Ahoj tati, tak jsem tady!" vykřikla jsem do telefonu nadšeně.
„Vážně, zlatíčko? No to je skvělé. Kde přesně bydlíš? A kdy mě taky poctíš svojí návštěvou?" vyzvídal táta. Domluvili jsme se, že si zítra dáme ve městě brunch, protože mám první schůzku v práci až kolem druhé odpoledne. Hrozně jsem se těšila až tátu zase uvidím.
Jak jsem tak klábosila s tátou, nevšimla jsem si, že jsem zabočila do jakési uličky, kde už nebylo skoro vidět ani živáčka. Slunce už taky pomalu zapadalo, a tak ulice působila pochmurně a docel strašidelně. Přejel mi mráz po zádech, když jsem na druhé straně chodníku uviděla dva mladíky s injekčními stříkačkami v rukách. Rozloučila jsem se s tátou, ale telefon jsem v případě nouze držela v ruce.
Nerozhodně jsem se zastavila a ohlédla se za sebe. Byla jsem v domnění, že pouze obcházím blok a za chvíli bych měla stát zase před apartmánovým komplexem. Jenže jsem asi musela někde špatně zabočit. Začala jsem mírně panikařit, a tak jsem se otočila směrem, odkud jsem přišla a rychlým tempem jsem vyrazila po chodníku. Na Beverly Hills se snášel soumrak, což ulici dodalo na tajemnosti. Ve dne celé město možná vypadá mírumilovně a bezpečně, ale něco jiného je to, když padne tma. Před sebou jsem uviděla svítit nápis nějakého baru, a tak jsem se tím směrem vydala. Tam bude určitě víc lidí a už se nebudu cítit tak nejistá a vystrašená.
Na tváři jsem ucítila vánek, který mi postavil všechny chlupy na těle. Nebylo to tím, že by byl nějak studený, ale protože jsem byla první noc v cizím městě, sama a navíc ztracená ve spleti uliček nočního života Beverly Hills. Já jsem taková kráva. Nemohla jsem prostě jít spát a město si projít až ráno. Ne, musela jsem vydat do města, které neznám, pomalu v noci.
Minula jsem odbočku do ještě temnější ulice, do které bych snad nevkročila ani za bílého dne. Otřásla jsem se pomyšlením, že tady někde zůstanu a cestu domů už nenajdu.
Najednou jsem na rameni ucítila ruku, která mě stáhla dozadu, až jsem přepadla na záda. Pád ztlumil můj vystrašený výkřik a já okamžitě zvedla hlavu, abych se podívala, kdo zapříčinil můj pád.