Všechno to začalo na Silvestra. Program jsme měli stejný jako každý rok. Dopoledne úklid, společný oběd v restauraci a večer strávený u telky. Jediné, co bylo jinak, byl náš syn. Už byl velký a dal přednost kamarádům před rodinou. Letos jsme tu tada byli jen já, moje žena a naše sedmiletá dcera Wiki.
Wiki oslavy Silvestra právem nenáviděla. Bylo to kvůli mně. Znáš to, když tě soused pozve na pár panáků a ty se vrátíš až k ránu a nic si nepamatuješ? Tohle jsem dělával každý rok. Vím, v tomhle jsem svým dětem nešel zrovna příkladem, ale uznej sám, že jednou za čas je prostě potřeba vypustit páru.
A tak, když odbila půlnoc a Wiki šla spát, rozloučil jsem se se ženou a zamířil do vedlejšího baráku. Všichni už byli dost v náladě a já nechtěl zaostávat. Kopl jsem do sebe čtyři panáky něčeho, co chutnalo jako rum s vodkou, a šel se bavit.
Ráno jsem se probudil doma na pohovce s pořádnou kocovinou. Wiki na mě byla naštvaná a Clara (manželka) mi to kvůli ní vyčítala.
Zalezl jsem do své pracovny a najednou dostal strašný vztek. Zlobil jsem se na Claru, že se mě nezastane, na Wiki, že se se mnou nebaví, na syna, že tu s náma není, na sebe, že jsem se tak zlil... Zkrátka jsem byl naštvaný na celej svět.
Snažil jsem se udusit vztek v sobě a doufal, že za chvíli přejde. Světe, div se, on opravdu přešel. Já ale cítil, že je něco jinak. Potvrdil mi to ten nejhezčí... Jo, promiň... Potvrdil mi to hlas v mé hlavě. A od teď už to bude konečně zajímavý. Larry! No jo... Ale máš pravdu, teď to teprve začne. Tohle byl totiž moment, kdy jsem poznal Larryho.
