Tento den si pamatuji ze všech nejvíc. Tady začalo naše utrpení.
Vracel jsem se z práce jako každý den a po cestě domů si koupil cigarety. Clara nevěděla, že kouřím a mělo to tak i zůstat.
Došel jsem k venkovním dveřím, zatáhl za kliku, ale bylo zamčeno. Přišlo mi to divné, jelikož by už měli být všichni doma. Vešel jsem do domu a opatrně našlapoval. Všude bylo ticho, fakt divné. Prošel jsem dům od kuchyně, přes pokoje a koupelnu, ale nikde nikdo. Ale co, aspoň jsem měl chvilku sám pro sebe. Co je mi po nich, oni se o mě taky nezajímají.
A tak jsem si uvařil docela silné kafe a zavřel se s ním do své pracovny. Sesunul jsem se do křesla a do pár minutách jsem vytuhnul. Spal dlouho. Hodně dlouho. Já měl mezitím plné ruce práce. Bylo to náročné, ale stihl jsem to za necelé tři hodiny. Potom jsem mohl Harryho probudit.
Seděl jsem v temné místnosti. Vlastně jsem to nebyl úplně já. Bylo to pouze mé schoulené tělo, na které jsem se díval jakoby shora. Nebyl to hezký pohled. Tělo, které posledních pár týdnů nezažilo nic než kávu a cigarety. V rohu místnosti seděla schoulená do klubíčka Clara. Neviděla mě (spíše mé tělo) a já ji taky ne. Došel jsem blíž ke svému tělu, tedy jestli se tomu vůbec dá říkat chůze, a uviděl kousek od něj svého syna. Šel jsem až k němu, vzal ho za ruku a připoutal mu ji ke zdi. On se nebránil. Nemohl. Spal.
