Hope Never Dies [FF Kovy]

Koncert #2

Vešli jsme do dražšího obchodu, který byl specializován pouze na plesové šaty. Byla jsem neskutečně nervózní ze všeho, co se mi právě stalo a měla jsem pocit, že koncert nemám šanci stihnout. Na takový koncert jsem čekala tak dlouho a teď ani nevím, jestli na něm vystoupím. Moje srdce bilo o sto šest a já si ani nemohla vybrat, jaké šaty si zkusím. Moje beznaděj se s každým mým nadechnutím zvětšovala. 

Už už jsem měla na krajíčku, že se znovu rozbrečím, když najednou na mě Kovy zavolal: „Myslím, že jsem našel perfektní šaty," s úsměvem mi je podal. Hlasitě jsem si povzdechla, protože jsem neviděla, co na takových obyčejných šatech viděl. Ale protože mi nic jiného nezbývalo, šla jsem si je zkusit do kabinky.

Když jsem vyšla z kabinky, Kovy trochu pootevřel pusu a ohromeně se na mě koukal. Pak pusu zavřel, usmál se a řekl: „Páni! Neskutečně ti to sluší."

Snažila jsem si toho nevšímat, protože jsem byla stále trochu naštvaná, prestože jsem na šaty změnila názor a začaly se mi opravdu líbit. 
„Hmm, díky," zabručela jsem. 
Pak jsem vzala si věci z kabinky a bez zbytečných otázek jsme šli rovnou ke kase.

Cena, kterou nám ale prodavačka u kasy sdělila, byla opravdu gigantická. Ještě před obchodem jsme byli s Kovym domluveni, že šaty zaplatí on, protože za tohle všechno mohl on, (aspoň mi to tak v tu chvíli připadalo). Nicméně cena šatů mi přišla skoro až neúnosná. Naklonila se ke Kovymu a zašeptala jsem: „Ty šaty jsou hodně drahý, vážně mi je chceš zaplatit, kdybys chtěl mohli bychom si to třeba rozdělit na půl nebo tak."

Kovy šeptem odpověděl: „Ne, ani nápad! Zaplatím to já a basta! Musím ti vynahradit to, co jsem  provedl."

Podle toho jsem poznala, že je to vážně gentleman.

Pak už jen podal prodavačce kartu a zaplatil nákup.

Koukla jsem se na mobil a bylo 17:56. „Sakra, už jen 4 minuty," podotkla jsem.

„Pojď, svezu tě," řekl Kovy a já na něj bez váhání (kvůli nedostatku času) souhlasně kývla.

Společně jsme šli (spíš běželi) k jeho autu. Protože bydlel v Pardubicích, tak přesně věděl kudy jet. V autě jsem se konečně uklidnila a snažila jsem se hodit stres za hlavu. Když jsme byli u budovy, kde se konal koncert, řekla jsem:

„Nechtěl by ses jít na mě podívat? Aspoň mám šanci ti nějak poděkovat za zaplacení těch šatů, to by každý neudělal..." usmála jsem se. Sama jsem do poslední chvíle nevěděla, že ho na koncert pozvu, ale nakonec jsem usoudila, že je to to nejlepší, co mohu udělat.

„Tak jo, moc rád tam půjdu."

Společně jsme vstoupili do budovy a šli směrem koncertní sál. Koukla jsem se na mobil a bylo 18:04. No co, každý koncert začíná později. Řekla jsem si pro sebe.

Došli jsme ke dveřím sálu, kde na mě už čekal trochu naštvaný učitel.

„Jako vždycky pozdě, Moniko?! Neříkal jsem ti náhodou, ať přijdeš alespoň o čtvrt hodiny dřív?"

„Za to můžu já," řekl omluvně Kovy.

„No, to teď nebudu řešit, protože na to není čas," odpověděl učitel, „tak jsi připravená?"

„Snad jo," řekla jsem nervózně. 

„Určitě to zvládneš" usmál se na mě Kovy a šel se posadit na jedno z posledních volných míst.

Vešla jsem do sálu a přivítal mě veliký a hlasitý potlesk (v sále bylo hodně lidí). Uklonila jsem se, sedla si k pianu a začala jsem hrát. Ze začátku můj výkon trochu zhoršovala nervozita, ale pak jsem se uvolnila, vcítila se do této ponuré skladby a myslím, že jsem to zahrála dost dobře. Po odehrání mě zavalil velký potlesk a já jsem nedokázala nic jiného než se pitomě smát a klanět se. Byla jsem na sebe pyšná, hlavně kvůli tomu, že tam bylo spoustu mých známých a moje rodina.

Po koncertě ke mně přišel jako první Kovy a hned mi řekl: „Wow, byla jsi naprosto úžasná, ještě nikdy jsem neviděl nikoho takhle hrát"

„Děkuju," usmála jsem se

„Přijde mi to trochu trapný," začal Kovy „ale jak se vlastně jmenuješ?"

No jo, vždyť my jsme se ještě ani nepředstavili.
„Já jsem Monča, Kovy," řekla jsem a natáhla jsem k němu ruku.

On moji ruku přijal a řekl: „Říkej mi Karle nebo Kájo," usmál se na mě.

„Dobře, Ko... teda Kájo"

Pak jsme si chvíli povídali a dozvěděli se něco o sobě. Já jsem zjistila, že mu je 19 a chystá se na vysokou do Prahy. On se trochu divil, že mi je 17 a říkal, že vypadám starší.

Pak ale náš rozhovor přerušil jeden člověk. Člověk, kterého nade vše miluju.

Uviděla jsem ho asi 10 metrů za námi. Hned jsem za ním běžela, i když Kája něco povídal. Doběhla jsem k Lukášovi a objala jsem ho kolem krku, on mě objal kolem pasu a řekl mi: „Stýskalo se mi po tobě, lásko."

„Mně po tobě taky, ani nevíš jak."

Po chvilce objímaní jsem si vzpomněla na Káju a měla jsem trošku výčitky, že jsem ho tam tak nechala. Chytila jsem Lukáše za ruku a šli jsme spolu směrem ke Kájovi.

„Lukáši, tohle je Kája, dneska jsem ho poznala."

„A Kájo, tohle je můj přítel Lukáš,"podali si ruce.

Lukáš si ho chvíli divně prohlížel a já nechápala proč. Ale pak ten divný výraz na jeho tváři vystřídal úsměv a Lukáš řekl: „Že ty jsi ten youtuber Kovy, kterého Monča úplně zbožňuje?"

„Cože?" řekl Kája, „já myslel, že moji tvorbu na YouTubu nesnášíš? Vždyť jsi říkala, ze mý videa jsou trapný."

„Víš, já jsem byla prostě hodně naštvaná a tak jsem říkala věci, co bych nikdy normálně neřekla... Vlastně se mi tvá videa moc líbí."

„Tý jo,"řekl Lukáš „to mi pak musíte vyprávět, jak jste se potkali! A kde máš ty růžový šaty? Mimochodem ti to moc sluší" řekl a dal mi pusu na tvář.

„Šaty jsou součástí toho příběhu,"zasmála jsem se.

„Hele, já už budu muset jít," řekl Kája, „chtěl jsem ještě editovat nějaký video."

„Dobře, moc ráda jsem tě poznala."

„Dáš mi na sebe facebook nebo telefonní číslo? Byl bych moc rád, kdybychom na sebe měli kontakt. Určitě bych s tebou chtěl někdy zase pokecat."

„Já s tebou taky," usmála jsem se a vzala si do ruky papírek, na který jsem napsala svoje číslo a jméno, které mám na facebooku. Podala jsem mu papírek a on mi poděkoval.

Pak jsem ho na rozloučenou objala. Nejdřív byl trochu zaskočený, ale pak si mě k sobě přivinul.

Lukášovi to nevadilo, protože věděl, že s každým svým kamarádem nebo kamarádkou se při loučení objímám.

Pak Kája odešel a já jsem se mohla plně věnovat Lukášovi a jeho rtům.

Dneska trochu delší kapitolka, takže dekuji všem, co to dočetli až sem. Každé přečtení, ohodnocení nebo komentář potěší! ;)