Hope Never Dies [FF Kovy]

Pak nebudeme nic #13

Právě ležím s Kájou na posteli v jeho pokoji. Jeho ruka je obmotaná okolo mého pasu a společně koukáme na můj nejoblíbenější film Nedotknutelní.

Přestože tenhle film miluju, tak se na něj nemůžu vůbec soustředit.
Soustředím se na Káju ležícího za mnou, na jeho doteky na mém těle, kterou jsou tak příjemné. Kája si mého pokukování po něm naštěstí moc nevšímá, protože je zažraný do děje filmu, který ještě neviděl.

Zároveň přemýšlím o našem vztahu. Nemůžu uvěřit tomu, co se před malou chvílí stalo. Je to skvělý pocit, ale zároveň jsem zmatená svými pocity.

Až po tom, co mě políbil, jsem si uvědomila, že ho nemám ráda jen jako kamaráda. Nikdy jsem si ale nevšimla, že by mě on měl rád jinak než jako kamarádku. Rychlostí blesku se toho tolik změnilo.

„Děje se něco, Moni?" vytrhl mě z mých myšlenek ustaraný Kája. Otočila jsem se na něj:

„Ne, jen jsem se zamyslela," usmála jsem se, „víš, že se toho najednou tolik změnilo, hlavně jsem si uvědomila moje city k tobě. Vždycky jsem si myslela, že jsme jenom kamarádi.."

Kája najednou zrudnul a já se tomu musela pousmát. Byl strašně roztomilý. Dala jsem mu rychlou pusu na tvář. Pak jsem se na něj koukla takovým tím vyzvýdacím výrazem a čekala, až mi řekne, proč tak zrudnul.

„No, víš já tě mám rád už dlouho. Ale kvůli Lukášovi jsem ti to nikdy neřekl," uchechtnul se.

Mně to ale vtipné nepřišlo, vymanila jsem se z jeho objetí a rychle jsem se zvedla z postele.

Jeho úsměv z tváře hned zmizel, zvedl se taky z postele a podíval se na mě nechápavým pohledem. Já jsem zakroutila hlavou, hluboce jsem se nadechla a podívala se mu do očí. Nevěděla jsem, jestli svůj vnitřní konflikt řešit odchodem nebo mu prostě popravdě říct, co se se mnou tak najednou stalo.

Vybrala jsem si druhou variantu, protože jsem člověk, který říká věci narovinu.

„Víš, proč mi Lukáš v tom parku nadával, proč mi dal tu facku?!" vyklopila jsem rychle.

„Co? Moni? Proč o tom teď mluvíš?" zeptal se mě jemně, přišel ke mně blíž a chtěl mě chytit za ruku. Já jsem ale uhla a poodstoupila jsem.

„Protože si myslel, že ho s tebou podvádím, že k sobě něco cítíme. A já jsem si jako blbá myslela, že si to myslel neoprávněně."

Povzdechla jsem si: „A on měl vlastně z části pravdu..."

„To mu ale nedává oprávnění ti dát facku! Nedává mu to oprávnění zabít sestřičku a pobodat mě!" řekl Kája a vypadal trochu naštvaně.

„To neříkám, ale kdybych věděla dřív, že mě máš rád, mohlo by to být teď úplně jinak."

„A jak? Stále by jsi chodila s Lukášem?! Já bych se trápil ve svých pocitech a tobě by nedocházelo, jakej psychopat to je? Přijde mi, že ti to nedochází ani teď!" zvýšil na mě hlas. 
Chtěla jsem mu na to odpovědět, už jsem otevírala pusu, ale on mě předstihl a řekl:

„Mončo, prosim tě! Přece se teď nebudeme hádat kvůli nějakému psychopatovi, kterej je ve vězení!" zakřičel na mě.

Po téhle větě nastalo ticho. Ani jeden z nás se nehnul. Oba jsme se na sebe koukali a snažili jsme se uklidnit.

Po chvíli jsem řekla:
„Možná, že si nejsme určeni. Možná bychom nikdy být spolu neměli, když se hned po naší první puse pohádáme."

„Ne, Mončo, to nemyslíš vážně, že? Vždyť jsme se konečně dali dohromady a ty to teď chceš jen tak zahodit?" v jeho očích se leskly slzy.

„Pokud se hádáme už teď, jaký vztah by nás čekal? Osud nám to prostě nepřeje..."

„Mončo prosím! Já to bez tebe nezvládnu!"

„Můžeme být kamarádi," zamumlala jsem.

„Ale já nechci být jen kamarád, chápeš?!"

„Pak nebudeme nic."

Tak a je tu nová kapitolka! 😊
Páni! Taky si říkáte, co s tou Mončou zas je? 😂
Jako vždycky mě přečtení, ohodnocení i komentář moc potěší. Mějte se hezky a užijte si neděli! 😉