Epocha

"Řekni mi, Hermiono, byla jsi se mnou šťastná?" zajímal se Draco Malfoy. Díval se na svoji ženu, se kterou prožil mnoho krásných let, ať už je provázelo cokoliv. Denního věstce měl složeného na klíně a pozoroval, jak si luští křížovku. Odvrátila pohled, sundala si brýle na čtení a usmála se na něj.

"Jistě, byla a stále jsem. Co tě to napadá?"

"Ale tak, přemýšlím o životě. Jsme spolu tak dlouho a přece to je až moc krátká doba."

"Žili jsme v dobrém i zlém. Chodili jsme spolu do Bradavic celých sedm let."

"Nastoupili na Ministerstvo kouzel." pokračoval Draco.

"Přestěhovali se do tohohle úchvatného domku."

"Dala jsi mi krásné dva syny a překrásnou dceru."

"Budeme prarodiči. Čekáme na další generaci."

"Tak, tak."

"Už jsme staří a své si užili, ale trápí tě něco, Draco?" zeptala se s obavou v hlase.

"Jsem starý a začínám se bát. Bojím se, až přijde konec. Pak už nic nebude, víš? Nechci, aby to přišlo. Nechci o tohle všechno přijít, protože jsem ten nejšťastnější chlap pod sluncem." zamyslel se. Upadal do pochmurných myšlenek a nemohl se z toho vyhrabat. Už několik dlouhých dní ho tohle trápilo.

"Ráda bych ti dala obraceč času, ale sama ho nemám. Neboj se, Draco, zažeň takové myšlenky. Společně to zvládneme. Jako vždycky všechno, slibuju." věnovala mu úsměv, natáhla se a stiskla mu ruku. Byla tu s ním a pro něj - jenže, na jak dlouho? V tomhle věku to je zásadní otázka. Nasadila si opět brýle na nos a pokračovala v luštění.

Usmál se, i když jeho úsměv už neviděla. Tak moc tu ženu miloval. Už od raných let. Když si vzpomněl na jejich začátky, vyletěli mu koutky úst ještě výš. Začali chodit do školy čar a kouzel v Bradavicích a už od prvního dne se nenáviděli. Nebyla čistokrevnou čarodějkou, a proto si z ní utahoval, nadával jí a dělal naschvály. Léta utíkala a z nenávisti se stalo něco úplně jiného. Opačného. Nedokázal bez ní být, nedokázal na ní přestat myslet natož spustit oči. Zamiloval se.

Jejich studium, těsně po zkouškách narušila válka. Tu společně také přežili, i když hodně jejich přátel a známých přišlo o životy. Oni dva a jejich láska to dokázali. Vydrželi a přežili. Po dlouhých měsících, kdy to peklo skončilo a pán zla - Voldemort, byl konečně zabit a celá kouzelnická země se začínala vzpamatovávat, je přijalo samo Ministerstvo kouzel do zaměstnání.

Hermiona vždycky snila o takové práci a taky, že jí odváděla skvěle. Byla pilná a pečlivá. Chtěla za sebou nechat výsledky, což se jí dařilo levou zadní. Brzy jí povýšili. Draco za ní měl neskutečnou radost. A jednoho opět úspěšného dne jí požádal o ruku. Bál se její reakce, její odpovědi, jelikož si tím nebyl až tak jistý. Ale nemohl s ní být jen tak. Jeho láska k ní potřebovala všechno - a přesto to bylo málo. Když pak slyšel její odpověď rozplakal se štěstím. Mohl její dívčí příjmení - Grangerová, změnit na to jeho. Což znamenalo, že byla jeho. Patřila mu a nikomu jinému. Změnil ho na Malfoyová.

Třikrát se stěhovali. Nejdřív měli provizorní miniaturní byteček, a tak šli do třípokojového bytu nedaleko Ministerstva. Však skončili tady, kde už jsou několik dekád. Tenhle dům Hermionu a vlastně i jeho samotného učaroval. Byl velký, prostorný a světlý. Měl i patro a obrovskou zahradu, takovou, že by člověk nikde na světě lepší nenašel.

Pak přišel další velký zlom v jejich životě. Hermiona otěhotněla a jim se po devíti měsících narodil první syn. Andrew Malfoy. Po třech letech se narodil druhý syn. Philip Malfoy a nakonec i dcera. Ta přišla na svět za další čtyři roky. Té dali jméno Sophie Malfoyová.