Survivor

Prolog

Kousek od něj dopadl sloup elektrického vedení. Škubl sebou při zaslechnutí pištění větru, jež omýval padající betonovou věc. Jak skučel, když se dostával do každé nerovnosti, praskání větví a následně i celého stromu, bral s sebou vše, co mu přišlo do cesty, neměl slitování. A bylo jedno, jestli to v tuto chvíli odnesl jen strom, lidé nebyli výjimkou.

Déšť této době dodával strašidelný nádech, jako by nestačily ty nebezpečné bestie, jež prahnuly po moci a nadvládě, chtěly celý svět zaplavit jen svým druhem. Byla to válka s více, než jasným koncem, avšak přeživší se nevzdávali, hájili svůj druh do posledního dechu, rvali se o život s nadějí na výhru. Byla tak blízko a zároveň tolik daleko, občas se zdála nadosah, bohužel stále častěji se vzdalovala.

Vydrží až do konce, ať to stojí cokoliv, musí pomstit zesnulé.

***

Kapky dopadaly na chlapcovu tvář, nechával je stékat po tvářích a shlukovat se mu na bradě a spodní čelisti, odkud odkapávaly na jeho již promočené tričko.

Nesnášel hlídky, alespoň, že teplý čaj mu trochu zvedl náladu a dělal jediného společníka v tomhle sychravém počasí. Silný déšť mu značně zhoršoval vidění, ale stále viděl nejlépe ze všech. To se hodilo k těmto bezmozkovým potvorám, jenž lační jen po vraždě a nadvládě.

Za pasem si zkontroloval zbraň, zda je na stejném místě, jako vždy a připravena k okamžitému použití v případě potřeby. Tváří v tvář s tím nebezpečím šlo o vteřiny, aby se zachránil a vyvázl živý.

Chlapec patřil k několika málo živým, tedy, několika živým, o nichž se vědělo, spousta mohla být někde se schovávající venku, odkázáni jen sami na sebe, popřípadě jejich zbraně, většinou primitivní.

Dostal se ke skupině vlastně náhodou a dá se říct, že nebýt jich, zabily by ho ty zasrané příšery, jimž by utrhl jejich končetiny a narval jim je... Musel zastavit ve své myšlenky, chtěl se krotit, matka by nebyla ráda, kdyby viděla, kolik nenávisti chová ke tvorům, jenž ani neovládají své pohyby. Nemají jak, jejich mozky jsou doslova vymyté.

Živě si vybavoval poslední rozhovor s matkou, bylo to pár dní předtím, než ty bestie sebraly jeho rodinu.

„Mami, ale já se bojím," vzlykl malý chlapec s hlavou zabořenou do matčina ramene, která se ho pokoušela uklidnit, nebylo to dobré, aby se právě on bál, mohlo ho to ohrozit.

„Broučku, nemáš se čeho bát, určitě je někdo zastaví, pravděpodobně mají někoho nad sebou, když ho poprosíme, tak je stáhne." Sama věděla, jak naivní ta představa je, ale nechtěla do toho tahat malé dítě, obzvláště ne svému synovi, jež má problémy se zvládáním strachu.

„Dobře," vyšpulil na matku spodní ret, čemuž se oba zasmáli.

„A teď už běž spát, ano miláčku? Sladké sny, mám tě moc ráda," dala mu polibek na čelo a pohladila po tváři.

„Dobrou, já tebe taky," zamumlal chlapec se zavřenými víčky.

Tu noc se vše změnilo. Do domu vtrhli Bezmozkoví, zabili matku i jeho mladší sestry, otec dávno někam pláchnul. Chlapci se podařilo utéct, běžel nejrychleji, jak mohl.

Tohle ho změnilo, již to nebyl ten samý člověk jako předtím. Strach se schoval za arogantnost a agresivitu, už nikdy nechtěl ukázat svou slabost a emoce, protože tu noc ho o ně ty svině bez mozku připravily. Jak vůbec mohly?! Jak si dovolili vtrhnout dovnitř a začít zabíjet?! Někdo je posílá, sami by si nedošli ani na záchod. Jenže otázkou je, kdo? Kdo tolik touží na nadvládě a moci, že by se uchýlil k vyvražďování a hubení lidí? To nikdo nevěděl, každý mohl jen tápat ve svých teoriích, pravda byla moc dobře schována, nešlo, aby to někdo byť jen tušil, protože by to znamenalo prohru, a výhru Povstalců, jak je označovali v novinách, jež horko těžko vycházely, ale oni si říkali spíše Přeživší, byli opravdu jedni z mála, kdo měl zachovanou správnou genetickou informaci a svůj mozek, mohli tak zdravě uvažovat, a tím pádem z nich nešlo udělat loutky. Ale všichni vědí, jak jsou lidé ovlivnitelní, stačí ukázat ve společnosti na někoho prstem s tím, že je ten špatný, a lidé jako ovečky poslechnou a jako vlci se vrhnou na systému nepohodlné osoby.

To proto měl vůči nim nepředstavitelný odpor a choval k nim nehoráznou nenávist, připravili ho o vše, co měl, a byl odhodlán jim vše vrátit i s úroky; vyhubit je.

Ztráta rodiny a nejbližších si vybrala svou daň, navenek silný a bezcitný, uvnitř zlomený a vyděšený, jako tehdy ten dvanáctiletý kluk, jímž byl. Když ho nikdo neviděl, modlil se za své blízké i cizí mrtvé, proklínal ta odporná zvířata, která ani nemohla být lidmi, to vše se slzami v očích a prosbou na rtech, aby se to nikdy nestalo.

Z přemýšlení ho vytrhnul šustot keřů v dáli, těm ale nevěnoval pozornost. Okolo tábora byl elektrický plot, seškvařil by každého, kdo by se pokoušel dostat dovnitř, ale hlídku měl pár metrů za plotem a to z toho důvodu, aby byl o všem přehled, kolik bezmozků se nachází okolo základny.

Šustění se začalo přibližovat, chlapec dal prst na spoušť své zbraně, připravený ihned vystřelit.

Z keře se vynořila kudrnatá hlava, za níž se hnalo stádo bezmozků, dotyčný podcenil ozbrojení a zřejmě si vyšel nalehko. Začali na něj skákat a pokoušeli se do něj kousnout, kudrnatý se pokoušel bránit ze všech sil; to už chlapec neváhal a se svou neomylnou muškou na ně párkrát vystřelil, načež se všichni skáceli k zemi.

Kudrnáč si oddechl a se strhaným výrazem došel až skoro k druhému chlapci.

Měl pár hlubokých šrámů, ze kterých se řinula krev. Ale ty oči, ty smaragdové oči chlapci utkvěly v hlavě, a byl si jist, že je hned tak nezapomene. Ty oči, jako by mu hleděly do duše, to u něj vyvolávalo nesouhlas, nechtěl se nechat od někoho přečíst, nechtěl si někoho nechat dostat pod kůži.

Na posledním kroku se kudrnatému podlomily nohy a začal padat, přímo na kamenné místo, kde Louis seděl na hlídce.

Ihned vyskočil ho chytit, jenže byl moc pomalý, kudrnáč už se klepl hlavou o ostrý kámen a ztratil vědomí.

Modrooký ho odnesl na základnu, museli ho ošetřit a zjistit, co je zač. A on možná ještě líp, více osobně.