Survivor

First Chapter

Zelenoočko se probudí na naprosto neznámém místě a vyděšeně se rozhlíží, aby měl alespoň malé ponětí o místě, na které se dostal. Matně si vzpomínal, co se dělo předtím než se objevil tady. 

Vzpomínal na nějaká modrá světla, která svítila někde v dáli. Nebo to nebyla světla? Možná kameny, drahokamy mají několik barev, pomyslel si. Ne, drahokamy tolik  nezáří. Baterky! Problesklo mu hlavou, určitě to byli bandité na výpravě.

Rozhlédne se kolem sebe a zjistí, že je v nějaké chatce. Její dveře byly vyměněny za železné a na zdech, namísto oken jsou přibité hřebíky, které drží lehce narezlé plechy. Uvědomí si, že leží na posteli, tak dlouho nespal na normální posteli. 

Sedne si na kraj postele a pocítí palčivou bolest, která projela jako elektrický výboj celým jeho tělem. Potichu zasyčí a skousne si dolní ret. Vstane z postele a přejde k zrcadlu, pověšenému na zdi, bylo trochu nakřivo. 

V pokusu ho narovnat ho nechá spadnout na zem a rozbít se. Vyděšeně se podíval na spoušť pod jeho nohami a byl vyděšen ještě víc, když si uvědomil že na sobě má jen boxerky. Na hlavě a na břiše měl obvazy, někdo ho zachránil. 

Klekl si a začal sbírat rozbité kousky zrcadla, díky jeho nemotornosti se o jeden střep řízl do prstu, který si okamžitě strčil do pusy a olízl krev, přesto však stále tekla. Rozhodl se dosbírat sklo a pokládal ho na rám od zrcadla. 

Snažil se vzpomenout kolik je za rozbité zrcadlo let smůly a pousmál se, když si v duchu řekl, že v dětství musel rozbít hodně zrcadel, jelikož ho smůla pronásleduje celý život.

Když to dosbíral, položil to na menší dřevěný stolek,na kterém ležela i vysílačka, vypadala že může být funkční. Přemýšlel zda ji vyzkoušet,ale pořád by raději věděl kam se to dostal. Vedle stolku úplně u zdi stála židle od kuchyňského stolu, leželo na ní jeho oblečení.

Trochu se zaradoval, protože ven nemusel v boxerkách. Jako první popadl do rukou triko a sjel pohledem všechny trhliny, bylo opravdu hodně roztrhané, i tak to bylo lepší než nic. Oblékl si to a povzdechl si nad zjištěním, že i kalhoty byly ve špatném stavu, jediné boty se držely. Jeho mikina tu nabyla, namísto ní zde ležela motorkářská bunda. Nezahálel a oblékl si ji. 

Naposledy se rozhlédl po místnosti a vydal se ke dveřím. Všiml si že na sobě mají pět zámků zevnitř a ve všech je klíč, nejspíš tu někdo přebývá už nějakou dobu. Byly odemčené, proto je trochu pootevřel a nakoukl ven, nikde nikdo. 

Pomalu proklouzl ven a lekl se když se vedle něj ozvalo "Koukám že už jsi se probral, Louis bude nadšený!" ten hlas byl na tuto dobu až moc veselý, což zelenookého jen uklidnilo. Sjel pohledem osobu co promluvila a usoudil že nebude nebezpečný,i když vzhled klame.

Byl to blonďáček menšího vzrůstu. Byl v maskáčové soupravě, měl pásek ke kterému měl připnutou zbraň revolver ruger kgp 141, což ovšem zelenoočko nepoznal, jelikož nikdy neholdoval zbraním. 

Hlavní co kudrnatého kluka zaujalo,byly blonďáčkovi modré oči, nebyla to tak zářivá modrá nad kterou nějakou dobu strávil vzpomínáním kde ji viděl. Teprve teď mu došlo že nezvážil oči, proto byly tak malé, nebyly daleko pouze to byly oči. 

"Máš hlad?" zeptal se blonďáček. Ani nenechal zelenoočka odpovědět a už pokračoval. "Jasně že máš, kdo by neměl, že?" smál se a už teď kudrnáčovi přišel sympatický. "Pojď za mnou, ukážu ti tábor než přijde Louis. Takového jsem ho ještě neviděl, nedovolil nikomu tě navštívit. Spal jsi tři dny a on u tebe byl každou možnou chvíli." usmíval se u vyprávění a sem tam si rukou prohrábl vlasy. "Už tě zkontroloval, kousnutý nejsi. Jak se vůbec jmenuješ?Já jsem Niall, ale říkají mi tu NiNi." zajímalo blondáčka jméno.

Zelenooký byl ještě vyjukaný, obzvláště po tom co na něj blonďáček vybalil několik informací, které ještě vstřebával. Přesto nejistě odpověděl. "Já, já jsem Harry a nikdo mě tu nezná." Řekl a Niall se z nejasného důvodu zasmál. "Vtipálku." řekl blonďák a kudrnáčovi nebylo jasné proč, nepřišlo mu to vtipné. 

"Tak pojď." mávl rukou ve vzduchu Niall na znamení, že má jít za ním. Harry tedy následoval menšího, dokud nezastavil před nějakou chatkou, byla větší než ta, ve které se probral, ale měla stejně bytelné dveře a zabarikádovaná okna. 

Modroočko vytáhl klíč a odemkl, Harrymu málem spadla čelist když spatřil ty zásoby jídla. Celá místnost byla plná jídla,od země až po strom."Páni." vydechl načež se menší zasmál. "Já vím. Jinak, já mám na starosti kontrolování jídla a vody. Jednou týdně, případně jednou měsíčně se zde všichni umyjí,záleží na tom kolik máme užitkové vody." ukáže na druhou chatku a řekne: "Tady jsou zásoby vody, je tam sklep kde ji skladujeme, tahle má taky sklep, ale zatím v něm není moc věcí." 

Harry se nestačí divit, tohle je největší a nejvybavenější tábor přeživších, co kdy viděl. Niall vyššímu podal načatou konzervu fazolí se lžící. "Na, sice ještě není čas jídla,ale vypadá to že jsi dlouho nejedl." Harry to přijal. "Děkuji." řekl, když pojal první sousto. 

Zatímco jedl, Niall mu říkal jak to v táboře chodí, řekl mu, že všichni zde mají nějakou práci, že každou noc tu jsou vzhůru tři lidé, kteří mají hlídku a střídají se po třech hodinách, aby na nějakého nepadla únava. Vysvětlil mu proč je tu tolik chatek, kdysi tu byl tábor pro děti a ta největší budova, co tu byla, byla a stále je jídelna.  

Řekl mu toho o hodně víc a zodpověděl všechny otázky,až na jednu. "Budu tu mít taky nějakou práci?" zeptal se Harry a Niall přikývl. "Rozhodně, stejně jako ostatní." pousmál se, ten jeho úsměv který si stále drží si Harry oblíbil a zvedal mu náladu. "A co budu dělat?" zajímalo ho ještě. "No,..." prohrábl si vlasy Niall. "...to ti zadá Louis,velitel. To on tu vše zařídil a rozhoduje co a jak. Právě je na výpravě, co nevidět tu bude." 

Jen to blonďák dořekl,ozvalo se táborem. "Rychle přineste lékárničku! Hned!" Modrooký i zelenooký se otočili a uviděli malého, přesto silného,ozbrojeného bruneta s přivřenýma očima,jak drží ženu okolo třiceti, v jejímž boku byl zaražen lovecký nůž a kolem rány se oblečení zbarvovalo do barvy krve.