Thinking

Prolog

"Zlato?" slyšela jsem z vedlejší místnosti. "Ano?" zeptala jsem se ho. "Můžeš jít na chvíli sem?"

Tohle byla nejhorší chyba v mém životě. Nikam jsem chodit neměla..

"Copak potřebuješ?" řekla jsem a chtěla mu dát polibek, ale odtáhl se. "Stalo se něco?" zašeptala jsem a popadla utěrku. Po včerejším večírku je to tady jako- "Promiň, ale já už dál nemůžu." zamračil se. "O čem to mluvíš?" podívala jsem se na něj nechápavým pohledem. "Pokud jde o úklid, klidně to dodělám sama a-" "Ne, o tohle nejde." skočil mi do řeči a popošel ke mně blíž. Vzal mi utěrku a položil ji na kuchyňskou linku. "Počkej s tím chvíli. Já si s tebou potřebuju vážně promluvit. Ohledně nás." zasmála jsem se. "Není co probírat." řekla jsem a stále jsem se smála. "Zlato takhle to děláš těžší." ztišil hlas. "Já-" "tě miluju, já vím." řekla jsem a políbila ho na líce. "To ano, ale-" "Tak se už vymáčkni." smála jsem se. "Kdybys mi neskákala do řeči, hned bych to ukončil. Byl by konec. Chápeš?" pohled přesunul na špinavou podlahu. "Cože?"

..Nejhorší otázka, co jsem kdy položila..

"Je konec."

..a tohle byla nejhorší věc, kterou mi Joe kdy řekl. Zlomil mi srdce a odešel. Bez vysvětlení. Byla to také poslední slova, které jsem od něj od toho dne do dnes slyšela. Je to už dva měsíce. Dva podělaný měsíce! Neskutečně mi chybí. Dva měsíce se neozval. Nebere telefony. Neodepisuje na zprávy. Nevěřím tomu, že by to myslel vážně. Za pár dnů, každým dnem se za mnou vrátí.