Thinking

Část Šestá

*Pohled Cassie

Ráno mě probudil zvonek. Nath už běhal po mém pokoji, nejspíš něco hledal. Protáhla jsem se a on si všiml, že jsem vzhůru.
"Zajdu tam. I když.. stejně bys už měla vstávat, dnes je škola. Tak šup, šup, vstávej. Jo a běž prosím udělat snídani." řekl mi ještě ve spěchu. Hned co to dořekl, vyběhl z pokoje k hlavním dveřím. Slyšela jsem odtamtud nějaký mužský hlas, nejspíš Nathana přišel někdo vyzvednout do práce.

Seběhla jsem schody a došla do kuchyně. Jako první jsem nakoukla do obýváku, jestli tam náhodou není táta. Nikdo tam nebyl. Poté jsem se vrátila do kuchyně a nakoukla do ledničky. Nikdy tam není moc věcí, ale aspoň něco.
"Takže tousty nebo vajíčka." zamumlala jsem si pro sebe.
"Nathanieli? Tousty nebo vajíčka?" zavolala jsem na něj. Stále s někým mluvil u dveří. Odpovědi jsem se nedočkala a tak jsem nakoukla do chodby.
"Nathanieli!" trošku se mého hlasu lekl a poté mi odpověděl.
"Tousty!" zasmála jsem se a šla zpět do kuchyně. Kdo byl u dveří jsem si nevšimla.

Hodila jsem na pár plátků housky salám, sýr a dala to do toustovače. Než se mi udělaly první kousky, šla jsem si umýt zuby a učesat vlasy. Pak jsem se vrátila do kuchyně, kde už Nathan dodělával snídani.

"Můžu se tě na něco zeptat?" přešla jsem k němu a opřela se  o kuchyňskou linku.
"Ano?" zasmál se a přitom naléval do sklenic pomerančový džus.
"Jak je možné, že můj starší, nejlepší bráška kouří? Kdy to začalo?" zamumlala jsem si.
"Já? Ale vždyť já nek-"
"Nathane, všechno tvé oblečení ze včerejška smrdí kouřem. I tahle mikina, kterou jsem si půjčila na spaní. Nezkoušej mi lhál." mluvila jsem naprosto vážně.
"Promiň. Já ani nevím jak je to dlouho, asi už týden. Ale vždy si dám jen po práci, na večer. Mám tam toho dost. Jsem tam na to sám, navíc mě tahle práce moc nebaví, vždyť víš." řekl.
"To nevadí, jen víš, že nemám ráda, když přede mnou něco můj bráška tají." zašeptala jsem.
"No, promiň, já jen.. vím, že to nemáš ráda." zašklebil se a začal zase připravovat snídani. Vzala jsem sklenice s džusem a dala je na stůl. Poté jsem si k jedné sedla a čekala, až Nath dodělá snídani.

"Cassie?" donesl talíř plný toustů na stůl.
"No?" vzala jsem si jeden a hned se do něj zakousla.
"Byl tady nějaký Joe. Tvrdil, že tě včera viděl." napil se džusu.
"Žádného Joeho neznám. Asi se spletl. Mimochodem, ty tousty jsou delikatesa." usmála jsem se na něho.
"Děkuji." řekl a začal se červenat.
"Co ty a Becka?" řekla jsem s plnou pusou.
"No, musel jsem to skončit. Už týden mě podezřívá, že ji podvádím. Jednou tvrdila, že jsem něco měl s naší kuchařkou a teď do toho zatáhla i Jane." vypadal celkem zklamaně.
"Vždyť jsi ji chtěl požádat o ruku."
"Ano, ale když jsem s ní byl na večeři, tak mluvila pořád o Jane nebo o tobě. Tak jsem se s ní rozešel." zamumlal.
"Vždyť Jane je jen tvoje šéfová. Nechceš to s Becky ještě probrat? Vždyť máš ten prstýnek doma už víc než měsíc."
"Dobře, dnes za ní zajdu, ale jen kvůli tobě. Rychle to dojez a běž se obléct, hodím tě autem na autobus." usmál se na mě, dopil džus a šel se také obléct.

"Cassie! Pospěš si! Ujede ti to." slyšela jsem Natha z chodby. Podívala jsem se na hodinky a zasmála se.
"To určitě." oblékala jsem si při chůzi ze schodů mikinu. Rychle jsem si dala v chodbě kecky, vzala na rameno batoh a vyběhla z domu. Nath už seděl netrpělivě v autě.

"Klid. Prožíváš to víc než já." zasmála jsem se.
"První den. Nesmíš přijít pozdě." klepal netrpělivě při jízdě prstem o volant.
"Ale taky tam nemusím být úplně první. Navíc tam na mě dnes bude čekat Becky."
"Ještě že s tebou nejedu až ke škole." zamumlal.
"Ale mohl bys. Měl by jsi to za sebou a mě by jsi ušetřil pár korun." podívala jsme se na něj psím pohledem.
"A riskovat tím pozdní příchod do práce?" nastartoval auto.
"Už teď ho máš stejně jasný." zasmála jsem se a Nathan se rozjel.
"Dobře. Dobře. Dobře. Ale pamatuj si, že tohle je výjimečně."


*U školy

Nath zastavil na parkovišti a začal se rozhlížet kolem. Věděla jsem, že se mu to líbit nebude.
"Tamhle stojí Becky. Zavolám ti ji, jo?" usmála jsem se na něj a ukázala jsem mu ji. Jen přikývl.
"Zvládneš to bráško?" pohladila jsem ho po rameni. Znovu jen přikývl. Vyrazila jsem tedy z auta. Becky si mě zanedlouho všimla a objala mě.
"Ahoj Cassie! Jak to že jsi dnes nejela autobusem?" zašklebila se.
"Nath mě přivezl. Čeká na tebe na parkovišti." usmála jsem se. Becky se rozeběhla k parkovišti. Nathan na ni čekal opřený o auto. Zatím jsem si sedla na lavičku a čekala, až si to ti dva vyříkají. Po chvíli mě napadlo vytáhnout si z batohu mnou oblíbenou knížku. Chybělo mi ještě pár kapitol. I když vím, jak děj skončí, čte se mi stále stejně dobře jako poprvé. Je tak krásně napsaná.


Šel jsem po ulici a uviděl ji. Znovu a znovu se mi vracela vzpomínka na to, co se stalo. Už je to měsíc, možná dva. Nevím, čas bez ní utíká nějak rychleji. Bojím se toho, co bude dál. Najde si někoho? Snad ne. Stále ji miluji natolik, aby se ke mně vrátila.
Láska je jako slza. Rodí se v očích a padá k srdci. A při rozchodu bolí.
"Juliet, počkej prosím!" vykřikl jsem. Rychle sebou škubla a podívala se mým směrem. V momentě, kdy mne spatřila, přidala na rychlosti chůze a doběhla Archieho, svého bratra.

"Co to čteš, jestli se může zeptat?" slyšela jsem neznámý hlas. Knihu jsem rychle zaklapla a vrátila ji do batohu.
"A ty jsi?" usmála jsem se a podívala se na něj. Byl mi povědomý.
"Joe Bennet. Takový jeden potrhlý kluk, co se projížděl včera večer na kole kolem tvé ulice. Přišla jsi mi strašně vystrašená a smutná."
"Jasně. Včera. Já jsem Cassie." zasmála jsem se a dala si pramínek vlasů za ucho.
"Cassie, je mi to sice nezdvořilé, ale mohl bych tě poprosit, jestli bys mi školu trochu neukázala? Jsem tady dnes poprvé a-"
"Všimla jsem si." usmála jsem se na něj a vstala z lavička. "Tak pojď, ty náš nováčku."

*Pozn. autora: Píseň: 5SOS ft. Julia Michaels, Lie to me*