Mě si okolo prstů neomotáš (Harry Styles - CZ)

5. týden [1/3]

 Otevřu si dveře od auta a posadím se na koženou sedačku. Zapnu si pás a podívám se na Stylese, který sedí na místě řidiče.
 „Teda, Carlsonová," uslyším hlas člověka, co to vše způsobil. Nejraději bych z auta vylezla, vrátila bych se do bytu, kde bych se zamknula na několik západu a do budoucího půl roku by mě nikdo neviděl.
 Překvapeně mi obočí vyletí až do půlky čela, když uvidím Stylese oblečeného v kvádru s kravatou a vlasy upravenými do nějakého tvaru. Možná by to mohlo dopadnout i dobře...Moment. Co to plácám? Vážně jsem si myslela, že by večer mohl dopadnout dobře? S ním? HA.
 „Jsem ani nevěděl, že umíš vypadat jako holka," řekne mi Styles pobaveným hlasem.
 Ano. Jen otevře pusu a vím, že tamten pocit byl opět jen záblesk. Záblesk něčeho co se nikdy nestane.
 „Tyhle řeči si odpusť a raději už vyjeď," poradím mu a na zadní sedadla dám dárek pro prababičku.
 „To měla být lichotka," ušklíbne se a nastartuje. Doopravdy vyjedeme.
 „Neprosila jsem se o ní."
 „Tady se někdo špatně vyspal, ne miláčku?"
 „O tom slově jsme si už něco řekli. NIKDY mi neříkej miláčku," zavrčím.
 „Tak jak? Zlatíčko, pusinko nebo prdelko?" provokuje mě.
 „Nijak," štěknu.
 „Ale takhle si zamilovaní říkají," poučí mě a uvolní si uzel na kravatě a rozepne si pár knoflíčků.
 „Jenže my dva zamilovaní nejsme," zamračím se.
 „Pro dnešek ale ano," usměje se na mě vítězně.
 „Nebudeš mi tak prostě říkat a tečka," ukončím debatu a vykouknu z okýnka. Čeká nás ještě nehorázně dlouhá cesta a já už po pár metrech vím, že tohle je ta nejhorší cesta autem v mém životě. „A vůbec nebudeš říkat nic," dodám.
 Ano, to je ono! Bojím se, že to praskne a před celou rodinou si uříznu velkou ostudu, za kterou může jen Styles! Kdyby blbě nekecal tak si mohl v klidu po Londýně nahánět holky a já jsem mohla v klidu odjet za rodinou. Jediné potěšení mi je, že dnes si Styles s žádnou holkou neužije. To už si ohlídám. Takže závěr je jednoduchý.
 „Mluvil jsi předtím, teď budu mluvit já a ty budeš mlčet a vše mi odkýváš," sdělím mu.
 „S tím nepočítej," prskne. „Nebudu celý večer mlčet!"
 „Ale budeš. Můžeš si za to sám!"
 „Sám?"
 „Jo sám," řeknu mu hystericky. „Měl jsi mámě hned říct, že pár nejsme, že se jí to jen zdálo. Že jsme JENOM sousedi."
  „Dělal jsem to jen kvůli tvé matce," odsekne. „Ta je na rozdíl od tebe milá."
 Ten pocit říct mu nějakou urážku zase rychle spolknu. Je možnost že to na mě Styles hraje. Chce mě jen oblbnout, ale třeba i ne. Třeba hluboko uvnitř má milejší a citlivější stránku u které bych se vůbec nebránila, kdyby jí dával najevo.
 „Taky umím být milá," špitnu a zadívám se mu do nazelenalých očí. Kdyby byl pořád takový a mírnil by své dívčí návštěvy, určitě bychom spolu vycházeli lépe.
 „Jo jasně," zasměje se. „Asi jako tříska v ruce."
 Je zpátky. Beru vše zpět co jsem si o něm před chvíli myslela. On se prostě nezmění.
 „Radši koukej na cestu, ty idiote," procedím mezi zuby a natáhnu se zapnout rádio. Rozhodnu se s tím namyšleným blbečkem nebavit až k domu mých rodičů, kde oslava je.
 Prosím, ať už je konec. Jenže...

 
 Cesta z Londýna do Bristolu byla... pomalá. Podezřívám Stylese, že schválně dodržoval všechny předpisy, protože si neumím představit, že by chlap jako on, jezdil jako moje babička. Celou cestu si užíval, jak neustále pokukuju po hodinách.
 V autě vládlo ticho, které dokreslovala slabě hrající hudba. Přesně tak jak jsem chtěla. Styles se netvářil znepokojeně, takže jsem usoudila, že mu tato pozice vyhovovala. Když po půl hodině přeladil rádio, tak k mým uším dolehla skladba Wish You Were Here od Pink Floyd. Ta společná cesta měla přece jen nějakou výhodu. Takhle se o Stylesovi dozvím něco víc a možná to pak proti němu budu moct někdy použít. Opět.
 „Připravená na hru?" zeptá se mě Styles na prahu našeho domu. Krůčkem přistoupí blíže ke mě a volnou levou rukou mě obejme okolo pasu. Šokovaně ho od sebe odstrčím.
 „Co to děláš?" zeptám se ho a o krok se vzdálím.
 „Vžívám se do role," objasní mi.
 „To ty nepotřebuješ. Herec dobrej seš," zašklebím se.
 „Tak bys měla alespoň ty," řekne mi. „Jinak nás prozradíš."
 „Ha," rozesměji se. „Já určitě ne." Styles si mě prohlédne od hlavy k patě a opět ke mně přistoupí.
 „Je tu ale něco co si oba vyzkoušet musíme," sdělí mi kousek od mého obličeje. Zhluboka se nadechnu, abych mu mohla říct, že žádné zkoušení nebude, ale zjistím, že tohle nadechnutí nebyl zrovna dobrý nápad. Ucítím totiž ten typ vůně ke kterému se nedá čichnout jenom jednou. Oblouzněná vůní se mu podívám do očí a čekám, co mi řekne. „Polibek."
 Překvapeně sebou cuknu. Polibek? Jako že se mé rty dotknou těch jeho?
 Podívám se na jeho rty a polknu. Nejde to. S ním jsem si líbání nikdy nepředstavovala. A nikdy nebudu.
 My dva se chováme jako dvě malé děti na písku. Zvykli jsme si na to. Upřímně můžu říct, že jsem nezažila lepší pocit, než ten, když se mi v bytě rozezvoní zvonek a za dveřmi stojí nasupený Styles zahrnující mě všemožnými nadávkami, kterému se poté, co se mu vysměju do obličeje, zabouchnu před nosem. A proto mě teď jeho poznámka o polibku, tak vyvede z míry. Představím si jak mě bere do náruče a jeho rty se-
 Zalapám po dechu. Co to dělám? Co to on dělá se mnou? Opravdu jsem si představila jak se...? Brrrr.
 Zaklepám hlavou, abych se probrala z transu. Musím se okamžitě vzpamatovat, vždyť on si ze mě jen dělá legraci. Opět si mě dobíral a já se nechala.
 Styles se k mým ústům blíží víc a víc. Musím konat rychle!
 Cuknu s sebou a vyhnu se Stylesovi takovým stylem, že pánové z Matrixu by si ze mě měli brát příklad. Podívám se na Stylesův obličej. Zdá se být zaskočený.
 „Co to děláš ?" blekotám. „Ty ses snad musel zbláznit. Žádné líbání nebude, s tím ani nepočítej."
 „To byla jen zkouška," odvětí Styles pohodově.
 „Nechápu, " řeknu mu popravdě, protože opravdu nevím, co jeho mozek tímto krokem zamýšlel. Jestli mě chtěl co nejrychleji naštvat, tak se mu to povedlo. A to jsem si naivně myslela, že víc mě štvát nemůže. Život je vážně jedno velké překvapení. A u Stylese to platí dvojnásob.
 Styles se mi zadívá do očí a vydá se ke mně. Vypadá jako divoká šelma. Jak to tak vypadá já bych měla být jeho kořistí, ale proč nejít do protiútoku? Přivřu oči do menších škvírek a začnu se k němu též přibližovat. Zastavíme se kousek od sebe. Já s rukama v bok vraždím pohledem a on s pažemi založenými na hrudníku zase mě.
 „Zjistil jsem něco moc užitečného, Carlsonová," zasyčí Styles.
 „Že jsi nejnesnesitelnější člověk na planetě? To už víme dávno," mávnu rukou a znuděně si prohlídnu svou manikúru na rukách. Najednou se mi okolo zápěstí omotají hřejivé prsty. Stylesovy prsty. Co to zase vyvádí?
 Styles si mě k sobě jedním prudkým pohybem přitáhne k hrudi a zadívá se mi do očí. Leknutím vyjeknu.
 „Že tě přitahuju," vydechne mi do tváře. Nadechnu se na poslání ho do temných míst, ale spolknu to a vznesu něco méně vulgárního.
 „Nesnáším tě," zahudrám bezmyšlenkovitě slova, která mu tak či tak opakuji hodně často. Stále mě drží za ruku a já se mu ani nepokouším vytrhnout! Co se to se mnou děje?
 „Já tebe víc, Carlsonová," vrátí mi to Styles.
 To co se teď mezi námi odehrává je divné a nepochopitelné. Než mu na to stačím cokoliv říct, tak nás vyruší zvuk otevírajících se dveří. Oba se podíváme směrem, kdo nás vyrušil.
 „Tady jste!" vydechne mamka. „Už jsem si myslela, že jste si to rozmysleli a nepřijedete." Tato slova mě vrátí do reality. K mozku se mi vrátí ta informace s kým že to stojím na verandě, o koho se opírám a hlavně kdo mě to drží za ruku. „Snad jsem vás nevyrušila," všimne si mamka našeho těsného držení. Rázem od Stylese uskočím jako přistihnutá puberťačka.
 „Ne nevyrušila," řeknu jí. „A s tím zpožděním se otoč na něj. Jel pomalu." Všimnu si jak po mě Styles hodí nepříjemným pohledem.
 „Promiňte za zpoždění paní Carlsonová, ale vezl jsem vaši dceru a tak jsem jel raději pomalu než rychle, aby se nám nic nestalo," vysvětlí mamce Styles a postaví se před mamku. „Dnes vám to velmi sluší paní Carlsonová." Jako kouzelník vytáhne kytici růží a vtiskne jí mamce do rukou s úsměvem, který jsem u něj ještě neviděla. Krásná omluva, lichotka, růže a úsměv? Co bude dál?
 „Moc děkuji Harry. I vám to sluší. Oběma," sdělí nám mamka s úsměvem.
 „Opravdu. Moc ti to sluší," pokývá Styles na souhlas, usměje se na mě a než se naděju tak jsem uvězněná v jeho náruči a jeho rty se dotýkají mého čela. Šokem to málem zahnu do záhonku s růžemi co rostou okolo domu. Poprvé jsem ráda, že mě Styles drží.
 „Ale teď už pojďte. Čeká se jen na vás," popožene nás mamka a nechá nás vstoupit do domu. Sama odběhne do kuchyně a mě se Stylesem nechá na chodbě.