Mě si okolo prstů neomotáš (Harry Styles - CZ)

5 týden - 3/3

                  

Přiřítím si to do kuchyně jako velká voda, ale když spatřím mamku myjící nádobí a Stylese s utěrkou, vycouvám zpět na chodbu, abych mohla slyšet jejich rozhovor. Ano je to neslušné, ale on mou kontrolu přece potřebuje. Zvlášť když je opět osamotě s mámou.
„A proč vůbec nebydlíš s rodinou?" zajímá se mamka.
„S 1D máme kupu práce a to hlavně v Londýně. Dojíždění bych nezvládal."
„A to to tvé mamce nevadí?"
„Myslím, že vám bude stačit, když vám řeknu, že sama určitě víte jaké to je, když vás opustí dítě a moc často není jak doma, tak ani ve svém bytě."
„Pravda. Moc mi tu Sam chybí. Její přítomnost, komentáře..."
„To máte pravdu. Sam je skvělá," sdělí Styles, což mě nehorázně překvapí.
Opravdu to řekl o mě?  I když to je součást hry, zahřála mě jeho slova u srdce. Jedno ale Stylesovi musím nechat, je to vážně dobrý herec. Steven Spielberg by z něho byl nadšený.
„Ona... Ona je –"
„Hodně paličatá," doplní ho máma. „Taky pěkně drzá." Zlostně se zamračím a založím si ruce v bok. Člověk není poblíž a hned mě takhle pomlouvají.
„Jo," zasměje se souhlasně Styles. Další zrádce, ale u něj se to dalo předpokládat. Rozhodnu se jim dát ještě chvilku. Poté tam ale vrazím a zarazím je.
,,Má vlastní hlavu, ale právě to se mi na ní líbí..." pokračuje Styles. Nejen, že jsem z jeho slov vcelku vykulená, ale rázem se mi stane něco, za co jsem si jistá, že může karma. Nějak neudržím rovnováhu a zapotácím se dozadu, kde stojí malý stolek, na kterém je postavený keramický květináč s nějakou kytkou. Pro mé ,štěstí' se květináč zakývá, spadne a rozbije se.
Ajéje...
„Sam? Okamžitě pojď sem." zaslechnu mamku. Jak to že mě vždycky pozná?
Zamračím se a vydám se do kuchyně. Ruce spojené za zády, šouravý krok a výraz alá neviňátko se dostavím před mámu a kudrnáče.
„Na chodbě se rozbil květináč," dodám ještě. Mamka protočí oči kvůli mé nešikovnosti a otočí se zpět ke dřezu. „Jsem tě hledala," kouknu na Stylese rozhodná pro to, aby nemohl Steven Spielberg být pyšný jen na něj.
„Ty jsi mě hledala?" odloží utěrku a chytne mě za boky. Vůbec nevím co to do mě vjelo, když mu ochotně položím své ruce na hrudník.
„Někam jsi zmizel," řeknu polohlasem a zadívám se mu do očí, které sledují i ty mé.
„Chtěl jsem jen pomoct."
„To tě taky jako jediné omlouvá," mrknu na něj.
Jde to se mnou najednou z kopce. Nevadí mi Stylesovi dotyky a teď dokonce toužím, aby se ke mně přiblížil ještě víc.
„Já ti to pak vynahradím, ano?" zašeptá a začne se ke mně sklánět blíž a blíž. Už jen malý kousek a naše rty se spojí.
„Už toho nechte!"
Máma! Úplně jsme na ní zapomněli! Teda já ano, ale...
„Nechte čeho?" pustím Stylese a zadívám se na ní. „My dva jen-"
„Předstíráme, že spolu chodíme," skočí mi mamka do řeči. Kousnu se do rtu.
Co teď?
„Jak jsi na to přišla?" zeptám se.
„Jsem tvá matka Samantho. Poznám kdy lžeš a k tomu ta scénka u večeře tomu docela nasvědčovala," poví nám. „ Měli jste mi to říct rovnou a ne hrát takové divadlo."
„Promiň," hlesnu zahanbeně.
„To já bych se měl omluvit," vstoupí do toho Harry. „To já jsem k tomu Sam přinutil. Ona s tím už od začátku nesouhlasila, ale já ji přemluvil. Pokud se chcete na někoho zlobit, tak jsem to jen já." Styles se postaví vedle mě a taktéž na mámu provinile kouká.
„Ale já se nezlobím... Nezlobím se, právě naopak, Harry. Přijde mi to milé," mrkne na nás mamka. My si prohodíme překvapené pohledy. „No, a nebojte se. Nikomu nic neřeknu, ale teď mi pojďte pomoci nanosit dezert." Ani Styles a ani já neodmítáme. Poslušně je nanosíme do jídelny a když se vracíme pro poslední dva - můj a jeho, tak se opřu o pult.
„A je to," hlesnu.
„Už žádné lhaní," odpoví mi na to Harry potichu. Přikývnu. „Jsi ráda?" Odtrhnu zrak od svých bot a přesunu ho na Stylese. Opírá se naproti mě o zeď a zadumaně hledá před sebe.
„Nevím," povím nejistě. Lhala bych, kdybych řekla, že mám radost. Místo toho se cítím prázdně. Ač jsem chtěla nebo ne, tak po dlouhé době jsem se opravdu bavila a to jen díky Stylesovi. Trochu mě mrzí, že je po všem. Až to tady skončí, vrátíme se do Londýna a všechno se vrátí do starých kolejí. „A ty?" optám se ho zpět. „Asi jo, co? Teď už tě tu nic nedrží a můžeš klidně jít... Já taky půjdu."
„Kam jdeš?" Chci od toho všeho utéct.
„Ven," špitnu a vydám se pryč z kuchyně. Připadám si tak strašně moc divně. Prázdně. Ten pocit, že jen co se vrátíme do Londýna už tohle nebude. Možná jsem měla v jídle nějaké oblbovací prášky, ale mrzí mě to.
Sednu si ven na terase na schody šaty nešaty a schovám obličej do dlaní. Pěkně jsme to podělali! Mamka si pohled na nás musela doslova užívat. Zajímalo by mě, jak dlouho to věděla. Dva blbci co se snaží být zamilovaní. A mě to teď mrzí. Mrzí, že to končí. Ten Styles co byl dnes u večeře se mi líbil. Moc.
Sakra! Už zase. Zase myslím na Stylese jinak než na nepřítele. Jenže...nechci aby odtud odjel, jak jsem mu před chvíli dala najevo. Byla bych ráda kdyby tu se mnou zůstal. Jenže já se v něm nevyznám a nevím, jestli raději neodejde do Londýna sbalit nějakou holku. Proč by tu měl taky zůstávat, že? S holkou co ji nesnáší.
Zaslechnu zvuk otevírajících se dveří a následně ucítím tu omamující vůni. Styles se usadí vedle mě a přes záda mi hodí sako. Překvapeně se na něj zadívám. Co mi tímhle chce říct?
„Snad sis nemyslela, že doopravdy odjedu," řekne mi a zadívá se mi do očí.
„Určitě máš lepší věci na práci, než tu s námi být," poznamenám a pohlédnu na jeho prsty, které jsou kousíček ode mě. Vím, že by stačilo, abych jen svou ruku spustila na tu jeho a ucítila bych ten jiskřivý pocit, který jsem si už teď dokázala představit a užít.
„Jako například?" povzdechne si. „Nechci nikam jít." Přestala jsem dýchat, neboť se Styles zase o několik nepatrných centimetrů přiblížil.
„Víš o tom, že tady nic hrát nemusíš?" Styles se zasměje.
„Dnešní večer se mi moc líbil. Alespoň jsem tě mohl poznat blíž. Tebe, tvou rodinu a..." Hřbetem druhé ruky mi jemně pohladí po tváři. Najednou mi jeho dotyk nevadí. Vůbec.
„A?" vydechnu s pohledem zaměřeným na jeho krásně vykrojené rty. Nervózně si skousnu spodní ret a postavím se. On mé gesto napodobí a zadívá se mi do očí. Jen proti sobě chvíli stojíme a díváme se na sebe.
„A že když se cítíš nesvá, koušeš si spodní ret," konečně pokračuje v jeho větě a palcem mi přejede po místě, které ještě před okamžikem okupovaly mé zuby. Pootevřu ústa. Teď jsem nedokázala vnímat nic jiného než jeho hebké pohlazení po rtech. Jaké by to asi bylo, kdyby se mě dotýkal svými ústy? „Taky si bříšky prstů přejíždíš po hraně nehtů." Aniž by mě přestal pozorovat, nahmatá mou ruku a donutí mě přestat dělat to, co jsem sama netušila. Na kontakt našich pokožek mé tělo zareagovalo po svém. „A na konec pro mě to nejpodstatnější... Když se tě dotknu, tvé srdce začne bít rychleji a celé tělo se třást."
Měl pravdu.
„Přesně jako teď," přistoupí ke mě natěsno a svou rukou mi zajede za krk. „Carlsonová, ty ses do -" Umlčím ho zvednutou paží. Najednou už nemůžu čekat.
Už ne.
„Už mlč, ty idiote, a konečně mě polib!"