"Vezmeš to?" Zeptala jsem se ho,aniž bych se od něj odtrhla. Slyšela jsem jeho rychle tlukoucí srdce a třesoucí svaly.
________________________________________
"Já-já nevím." Na tváři se mu objevil nejistý úsměv,ale odpověd jsem čekala teda jasnější.
"Nevíš?" Znejistěla jsem i já.
"To video je skoro rok staré,od té doby mám hlasivky jinde." Na jeho výrazu šlo vidět tápání nad pořádnou výmluvou. Znám Tobyho a vím,že zpívat umí. Jen je jeho strach silnější než víra v sám sebe. Kdyby nebylo nejlepšího kamaráda Mikea,nikdy by se to video na internetu neobjevilo,už jednou mu za to Toby poděkoval a je na čase poděkování oprášit.
"Správně. Máš hlasivky jinde,za ten rok si to vypiloval k ještě větší dokonalosti. A nemluvím k tobě jako tvá holka,mluvím k tobě jako upřímný člověk. Svět už nechce zpívajícího Riverse ve škole nebo doma,svět chce Riverse slyšet na plné kule."
"Vážně myslíš,že bych měl?" Oči se mi sami od sebe protočily a Tobymu utekl drobný posměšek. Máchla jsem kolem sebe rukama a zakřičela upřímné ANO. Lidi v parku si museli myslet,že tu snad probíhají zásnuby nebo kdoví co ještě.
"Em,mám strach."
"Pochopitelně. Ale nemáš,proč. Teď před zrakem své milující holky odešleš e-mail,že s podmínkami souhlasíš a na konkurz dorazíš." S povzdechnutím vytáhl telefon a v zápětí mu tvář lemoval úsměv s drobnou nervozitou.
Blížila se šestá hodina a já s posledním kouknutím do zrcadla odcházím do kavárny za Rose. Cesta trvala ani ne 15 minut,ale bylo mi jasné,že bez lehkého spoždění do Prew nemám šanci dorazit,proto jsem na to Rose raději připravila.
Rose💞: To bys snad ani nebyla ty,kdyby si došla včas..
Mírně jsem se ušklíbla a schovala mobil zpět do mé kabelky. S přidáním do kroku jsem dorazila dřív než jsem si myslela.
"Jen 8 minut spoždění. Tomu říkám výkon." Zasmaly jsme se nad mým meškáním a sedla jsem si na proti Rose. Po obličeji ji běhali směsky všech různých výrazů.
"Tak už to vybal." Pobídla jsem ji.
"No dobře. Mám přítele." Vyhrla a na rukou udělala překvapený jazz třes,čemuž jsem se musela uchechtnout.
"To vážně?" Natěšeně jsem vypískla a s radostí jsem se pustila do typických holčičích otázek. Znáte to. Rose byla celá nadšená,že se o svém princi může s někým dlouze pobavit.
"No..neznáš ho. Už pracuje. Je mu 24,je strasně hodný,vysoký s kaštakovýma vlasama,těším se až Bruna poznáš..i on se těší." Trošku mě zaskočilo,že je o sedm let starší,ikdyž Rose nikdy na mladé kluky nebyla..a já vlastně taky ne. Tehdy bylo 14 a 16 pro okolní svět jako 20 a 30.
"Doufám,že je vážně tak skvělý jak ty říkáš a nic se nepokazí." Drobet jsem se usmála a chytla ji za ruku. Úsměv mi opětovala a dál mi popisovala Bruna.
"Zatím to je překrásný měsíc a půl. Chtěla jsem ti to říct dřív,ale hodně jste s Tobym cestovali a já chtěla počkat až bude jasné,že ten vztah má nějakou cenu." Přikývla jsem na znamení,že tomu rozumím a dosrkala jsem poslední zbytky Cappuccina.
"Taky mám vlastně jedu novinku." Pronesla jsem ve chvilce ticha.
"Poslouchám." Rose si podepřela bradu o ruce a s velkým úsměvem sledovala,co se jí snažím říct. Bylo na ní vidět,že je štastná.
"Tobyho pozvali do jedné talentovky."
"No to si dělás prdel!" Vykřikla a úsměv se jí ještě zvětšil. "Říkala jsem mu,ať se nesnaží svůj talent promarnit! Bože,mam takovou radost!" Dokončila svůj monolog a já jí v závalu úsměvů směla jen přikyvovat.
Hodiny ukazovaly pár minut po deváté a my se rozhodly vydat domů,přeci jen je ráno škola.
"Uvidíme se zítra před školou." Usmála jsem se na Rose.
"Jasně,Em. Zítra." Poslední mávnutí,které rozdělilo naši společnou cestu domů a každá jsme se vydala svým směrem.
Odhodila jsem tenisky do rohu,v rychlosti pozdravila naše a pak už jsem sebou jen hodila do postele.
Byla jsem ze dneška unavená,ale musím přiznat,že dnešek přinesl plno dobrých zpráv.
ČTEŠ
Bella.
Romance"Vážně se rozejdeme přes sms?" "Toby,si v LA..Ty sis vybral,je řada na mně." "Tohle nemůže být konec. Znovu ne! Přiletím!" "Přiletíš,řekneš,že tě to mrzí a odletíš opět pryč. Nechci být mezi tebou a tvým snem." "Můžeš být jeho součástí. Víš to."
