Šest hodin. Byla jsem u sebe v pokoji a dívala se na film. Walter hlídal Jimmyho, našeho malého brášku. Máma vařila večeři. A táta? Ten byl v práci. Všechno bylo v pořádku, všechno bylo v klidu. Do chvíle, kdy bouchly vchodové dveře. Táta přišel domů. Vypnula jsem televizi a šla pro oba bratry, že se půjdeme najíst. Než jsem ale stačila vejít do jejich společného pokoje, zaslechla jsem z přízemí nějaký hluk. Hlasy. Máma s tátou se hádali, zase.
„Ty hajzle! Seš hajzl, víš to? Seš hajzl!" křičela máma.
„Tak promiň, že živím rodinu! Promiň, že chodím do práce, abychom měli prachy na jídlo!" řval táta. Oba byli dost naštvaní.
„Živíš rodinu?! Co děláš v té práci? Co?! Akorát chlastáš! Jste tam všichni ožralí! Víš co? Vypadni! Běž, běž si zašukat za Angelou a mně dej pokoj!" Máma někam odešla - pravděpodobně do ložnice - a zabouchla dveře. Nevím, co dělal táta, ale slyšela jsem cinkání talířů a příborů, takže si nejspíš chystá večeři.
Konečně jsem otevřela dveře od pokoje bratrů. „Pojďte na jídlo," řekla jsem tiše. Oni nejspíš hádku neslyšeli, ale Walter okamžitě z mého výrazu poznal, že se něco stalo. Každopádně jsme vzali Jimmyho za ruku a šli dolů. Jimmy z těchhle hádek neměl rozum, ale i jemu bylo jasné, že něco není v pořádku. Zastavili jsme se na schodech. Máma vylezla z ložnice se sbaleným kufrem.
„Na, vem si to a vypadni!" zahučela na tátu, který si zrovna nandával těstovinový salát. Jen se na ni nevěřícně podíval a sklopila zrak zpět ke svému talíři. „No dělej! Vem si to a třeba se do té práce nastěhuj! Nebo líp jdi k Angele! Běž!" V tu chvíli mi ruply nervy. Nebývám výbušná nebo naštvaná a už vůbec se nemíchám do těchhle hádek, ale teď už to bylo moc. To přehnali. Oba dva!
„Nechcete toho nechat?! Máte tři děti sakra! Jak si myslíte, že to snášíme?!" zařvala jsem na ně. Až do teď nevěděli, že tam jsme. „Přestaňte se laskavě hádat!"
Táta na mě upřel vražedný pohled. „Nemotej se do toho, Hailey! To není tvoje věc!"
„Není to moje věc? To si teda piš, že je to moje věc! Nás všech, sakra!" máchla jsem rukou za sebe směrem k bráškům.
Plesk. Táta mi dal facku. „Okamžitě si laskavě uvědom, s kým mluvíš! Chovej se slušně, do prdele! Kurva už!" Chytila jsem se za bolavou tvář. Máma se k mému údivu postavila přede mě.
„Jak si dovoluješ vztáhnout ruku na moje dítě?!"
„DOST!" zařvala jsem, jak nejhlasitěji jsem dovedla. Oba se otočili na mě a čekali, co z toho bude. „Vy jste ti nejhorší rodiče na světě." řekla jsem polohlase a utekla do pokoje.
Zamkla jsem se. Musím jednat. Nechci, aby se rozešli, ale spolu zůstat taky nemůžou. A já s nimi taky být nemůžu - a nechci. Už mnohokrát jsem vyhrožovala - i když ne v jejich přítomnosti - že uteču, ale nikdy mi k tomu nepřišla natolik vhodná chvíle jako teď. Rozhodla jsem se. Popadla jsem první přiměřeně velký batoh, který jsem našla, schovala jsem do něj zbytek sušenek, které jsem si rozdělala k filmu, do síťky na boku jsem dala láhev s vodou a sirupem a nakonec do menších kapsiček uložila peněženku s několika stovkami, mobil a občanku. Jelikož jsem nevěděla, jak dlouho a kde budu, pro jistotu jsem přibalila i pláštěnku a deku. Vešlo se mi tam i jedno tričko a kalhoty na převlečení, ale víc nic. Nachystala jsem si mikinu a teplé ponožky a sedla ke stolu. Musím počkat alespoň do půl dvanácté, aby mě nikdo neslyšel. A mezitím napíšu dopis.
Moji nejmilovanější rodiče,
Pokud jste tento dopis našli, pak už jsem pryč. Nebavilo mě poslouchat ty vaše věčné dohady a sprosté nadávky. Nehledejte mě, protože mě stejně nenajdete. Budu se schovávat. Nevolejte mi na mobil, protože vám to stejně nebudu brát. Domů se vrátím až budu sama chtít a jestli se ani do té doby neumoudříte, už mě neuvidíte. Omlouvám se.
P. S.: Můžete si za to sami.
Tak. A teď už budu jen čekat. Rodiče poslední dobou nezajímalo nic jiného, než to, s kým spí ten druhý, co bude k jídlu a co táta dělá v práci, takže se budu divit, když můj vzkaz najdou dřív než za dva dny. No dobře, to přeháním, ale jistě mě nezačnou hledat hned ráno. A do té doby už budu z města pryč.
Jelikož bylo skoro sedm hodin, měla jsem dost času do doby plánovaného útěku, a tak jsem si lehla a prospala se.
Nařízený budík mě probudil přesně o půl dvanácté. Vylezla jsem z postele. Jak jsem předpokládala, Walter s Jimmym už spali, máma byla nejspíš taky v posteli, jen táta seděl v obýváku a díval se na televizi. No... nedíval se, spal. Dobře. Když půjdu vchodovými dveřmi, mohla bych ho probudit, a to jsem vskutku nechtěla. Takže kudy? Vrátila jsem se k sobě do pokoje a otevřela francouzské dveře na balkon. Oblékla jsem si mikinu a teplé ponožky, dopis zůstal ležet na stole. Už stačilo jen skočit.
Dopadla jsem na tvrdou travnatou zem. Rychle jsem se vyškrábala na nohy a obešla dům. Před vchodovými dveřmi jsem se ještě naposledy zastavila.
„Sbohem." zašeptala jsem. To patřilo především bráškům. Pak jsem se už otočila a vykročila vstříc světu. Musím vymyslet, kam půjdu, říkala jsem si v duchu. Jelikož je noc, není bezpečné zůstávat venku, jenže v tuto dobu nepojede žádný autobus. Vlaky tudy bohužel nejezdí. A kdyby náhodou rodiče můj dopis našli hned ráno - nechci je teda přeceňovat - tak by mě našli rychle. Musím pryč z města. Jen pro představu: bydlím v malém městečku poblíž San Diega. Jo, San Diego. Tam bych mohla jít. Není to příliš daleko - jen asi deset, možná jedenáct kilometrů odtud - a lehce se tam ztratím mezi lidmi. Vydala jsem se směrem pryč z městečka. Sbohem domove, vítej světe! Totiž... vítej San Diego!
Ahojky! Tak jen abyste věděli proč píšu zase další nový příběh - chci napsat za 30 dní nějaké letní dobrodružství! #JustWriteIt #Adventure
Počet slov: 969
Ať se vám příběh líbí !😊
TwilaGoldbloom
