V pět hodin mě probudil mobil. Osprchovala jsem se, spletla si vlasy do copu a hodila jej na stranu. Na světle zelené tričko jsem si dala zástěru a po zamknutí pokoje jsem odešla dolů. Marry mluvila s nějakou světlovlasou holkou.
,,Ah, Hailey!“ mávla na mě. Přišla jsem k nim za bar. ,,Tohle je Sylvia, Sylvi, tohle je Ley.“ představila nás a my si podaly ruce.
,,Těší mě,“ řekla Silvia.
,,I mě. Ley?“ odpověděla jsem Sylvii a podívala se na Marry. Ta jen pokrčila rameny.
,,Je to kratší než Hailey, Ley.“ mrkla na mě. Najednou se otevřely dveře podniku a dovnitř vstoupily další dvě holky a mezi nimi kluk. To budou mí zbývající kolegové. Kluk je Dann a holky...jedna je Lilian a druhá Teressa. Dann a jedna z holek byli světlovlasí, ta druhá holka byla tmavovláska. Marry mě představila. Tmavovláska je Lili.
Přiblížila se šestá hodina a Tess - Teressa - šla otočit ceduli na dveřích. Za nedlouho jsme už měli plno. S holkama jsme kmitaly, obsluhovaly kde koho a Dann byl za barem u čepu. Pustila jsem televizi. Hledala jsem nějaký normální program - byly tam samé reklamy. Konečně jsem našla aspoň zprávy. Položila jsem ovladač, vzala tác s pitím a šla je roznést. Vrátila jsem se k baru pro další, ale někdo mě chytil za ruku. Byla to Marry zírající na televizi. Zadívala jsem se tam také a to, co jsem viděla, mi vyrazilo dech.
,,Prohledávali jsme celé město, ptali se přátel, ale bohužel jsme nic neobjevili.“ promluvila policistka, která se nacházela před naším domem. To by mě ještě tak nerozhodilo, ale ten, koho jsem viděla v televizi potom...
,,To jsi ty!“ zašeptala Sylvia vedle mě. V televizi se objevila má fotka.
,,Policisté od zítřejšího rána začnou prohledávat blízká města jako San Diego...“ víc jsem slyšet nepotřebovala. Hledají mě! A zítra budou pročesávat San Diego! Sakra! Popadla jsem Marry za ruku a odtáhla ji do zadu.
,,Co to bylo?!“
,,Musím pryč!“ vyhrkla jsem na její zděšenou otázku.
,,Tak to ne, kamarádko. Proč tě hledají? Zabila jsi někoho? Ukradla jsi něco?“ zavrtěla hlavou a podezíravě se na mě dívala.
,,Utekla jsem. Rodiče se hádali a já už to prostě nechtěla poslouchat a...“
,,Pr pr pr. Počkat. To stačí. Ty jsi zdrhla, protože se rodiče hádali?“ zeptala se.
,,Jo,“ přikývla jsem. Znovu zavrtěla hlavou.
,,Ty jsi cvok.“ uchechtla se.
,,Pomůžeš mi? Nesmí mě najít!“ naléhala jsem na Marry. Chvíli přemýšlela, než odpověděla.
,,Dobře, dobře. Ehm... Heh... No, jediný, co mě napadá, co bych mohla udělat... Můžu zavolat jednomu kamarádovi. Pozítří odjíždí do Brazílie.“ navrhla mi.
,,Pozítří?! Oni tu budou zítra! Pozítří je pozdě. A navíc do Brazílie!“
,,A máš snad lepší nápad?“ pochybovačně se na mě zadívala. „Hele, rozhodně tě nechci podporovat v tom, abys utíkala před rodičema, ale jestli se chceš ztratit mezi lidma, pak je Rio ideální volba. Nejen kvůli mnoha lidem, ale taky proto, že je to daleko.“ No právě. Je to daleko. Sice jsem na útěku z domova, ale opravdu chci, aby mě nenašli? I přes to, že jsem se rozhodla souhlasit s Marryiným návrhem, jsem v jejím plánu našla drobnou skulinku.
„Fajn, ale jak zařídíš, aby mě mezitím nikdo odtud nepráskl?“ Když budu obsluhovat, byť takhle večer, může mě někdo poznat a bude po schovávané. Marry na mě spiklenecky mrkla, což se mi vůbec nelíbilo. Vrátily jsme se ke své práci. Dnes večer to nějak zvládnu a Marry má evidentně plán, jak mě ještě lépe ukrýt.
Po zavíračce mě Marry dostala k sobě do pokoje. Byla tam i Sylvia. Ta měla na levé ruce gumičky a v pravé ruce hřeben. Marry stála za mnou a prohlížela si mé vlasy. Posadila mě na židli a začala si s mými vlasy hrát. Zkoušela různé culíky a spínala mi vlasy do drdolů.
,,Co to děláš?“ zeptala jsem se, když jsem se na sebe dívala do zrcadla. Na hlavě jsem měla dva francouzské copy přecházející do culíčků.
,,Musíme se zítra nepozorovaně dostat o dva bloky vedle a nakoupit ti nějaký hadry, ve kterých tě nikdo nepozná. Zatím se musíš aspoň nějak učesat, tak, aby tě nikdo nepodezíral.“ odpověděla a dál mi nevěnovala pozornost. Oči upřela opět na mé vlasy a zkoušela další účesy. Sylvia sledovala se zájmem můj obličej a následně začala hledat něco v šuplíku. Vytáhla make-up, stíny, rtěnku, řasenku, pudr a plno dalších podobných věcí a vykládala je na stolek.
Jakmile Marry dokončila jeden ze svých pokusů, ujala se práce Sylvia. Také zkoušela nejrůznější možnosti, jak mě nalíčit, abych byla co nejvíc nenápadná. Patlala na mě páté přes deváté až mi z toho šla hlava kolem.
Když si obě dvě na mně vyzkoušely asi tucet různých masek a účesu, nechaly mě jít spát. Nespala jsem však dlouho. Ráno hned v osm jsem byla v jednoduchém tričku a šortkách nastoupená v pokoji číslo čtyři. Holky se hned pustily do maskování. Sylvia mě nalíčila tak jako včera a Marry mi vyčesala vlasy do krásného drdolu a nechala mi pramínek vlasů spadnout do obličeje. Taky mi půjčily sluneční brýle, klobouk a namísto šortek mi daly sukni.
„Snad to bude na tu chvíli stačit.“ poznamenala Sylvia, když si nazouvala sandálky. Pak jsme mohly konečně vyrazit. Jo, nebyla jsem příliš dobře oblečená, ale to se za nedlouho změní. Do obchodu, o němž Marry mluvila, jsme se dostaly bez obtíží. Dva bloky a nikdo se na mě ani nepodíval.
Začaly jsme prohledávat jednotlivé stojany, poličky, stolky, holky mi oblečení nosily do kabinky a já všechno jedno po druhém zkoušela. Za necelou hodinu a půl jsem měla nakoupeno mnoho oblečení a mohly jsme se vrátit. Na sobě jsem si nechala jedny džínové šortky a světlý top. Všechno ostatní bylo ve dvou menších papírových taškách.
Byly jsme kousek od Beautiful night, od něhož nás dělil jediný přechod. Jediný přechod a já mohla mít ještě aspoň na dva dny klid. Kdyby nás nespozoroval ten policista. Jakmile jsem si všimla, že se dívá naším směrem, vzala jsem holky za ruce a nenápadným plynulým pohybem jsem se je pokusila otočit směrem, odkud jsme přišly. Naštěstí brzy pochopily a spolupracovaly. Jenže policista šel za námi. Volal na nás.
„Stůjte! Zastavte!“ to už se rozběhl a my také. Běžely jsme ulicí, na níž se nacházel ten obchod. Prodíraly jsme se davy lidí. A policistů přibývalo.
„Zastavte! Posily potřebujeme posily!“ slyšely jsme hlasy a nezastavovaly. Najednou mě Sylvia zatáhla za ruku a všechny tři jsme vpadly do jednoho putiku. Zašly jsme dozadu k únikovému východu.
„Ley, běž, my je zdržíme! Běž!“ naléhala Marry zadýchaně.
„Ne! Nikam nepůjdu! Budou vás podezírat a možná vás i zavřou!“ to jsem trochu přeháněla, ale opravdu jsem o ně měla strach. „A navíc mám v klubu batoh s penězi a mobilem!“ také jsem byla dost zadýchaná. Sylvia začala kroutit hlavou.
„Jdi na tuhle adresu,“ do ruky mi vtiskla papírek, „tam bydlí Johny. To je ten, co tě vezme do Brazílie. O nás se neboj, dostaneme se do klubu a zavoláme mu, že přijdeš dřív. Najde ti něco na spaní. A věci ti pošleme po Dannovi.“ seznamovala mě se svým plánem. Pevně mě obě objaly.
„Moc jsme si toho spolu neužily, ale... no snad se nevidíme naposledy. Dej na sebe pozor, Ley.“ řekla Marry a zdálo se mi, že jsem v jejích očích zahlédla slzu. Takovou malinkou lesklou kuličku kutálející se po tváři.
„Tak běž už!“ zasmála se Sylvia a popostrčila mě. Běžela jsem dozadu za budovu. Jen jsem se ohlédla a zamávala. Pak se už obě vrátily do putiky.
Ahoj ahoj!! Tak další kapitola je tu omlouvám se že to tak trvalo, ale nemám nápady... ale chci to rozhodně dopsat, takže se nebojte, budou další kapitoly!!!!
Počet slov: 1231
Děkuji za přečtení😊
TwilaGoldbloom
