Šla jsem po silnici. Byla jsem už asi čtyři kilometry za městem a mohlo být asi tak půl druhé ráno. Měla jsem opravdu velké štěstí, když kolem mě jel černý Ford. Stopla jsem ho. Řídil jej nějaký muž, čtyřicátník řekla bych, a na sedadle spolujezdce seděla pravděpodobně jeho žena. Hned mě pustili do auta.
„Kam jedete, slečno?“ zeptala se ta žena mile a s úsměvem. V jejím hlase jsem rozpoznala německý přízvuk. Byla to evropanka.
„Ehm, do San Diega,“ odpověděla jsem a uvelebila se na zadním sedadle.
„Takhle pozdě? Měla jste počkat do rána,“ řekl muž hlubokým hlasem. U něj jsem slyšela nějaký jiný přízvuk, ale ten jsem nedokázala zařadit.
„Spěchám na... ehm... letiště.“ zalhala jsem. Třeba jim to nebude připadat tak divné, že se sedmnáctiletá holka potuluje takhle pozdě někde sama. Na víc se nevyptávali. Prostě jsme jeli.
Po půl hodině jsme přijeli do San Diega a po dalších deseti minutách jsme zastavili u letiště. Poděkovala jsem jim, sesbírala si věci a předstírala, že jdu do budovy. Jakmile však auto odjelo, musela jsem se odebrat jinam. I kdybych opravdu chtěla někam odletět, neměla bych na to peníze.
Začala jsem hledat nějaké místo, kde bych mohla přespat. Obcházela jsem jeden hotel za druhým, ale všude to bylo příliš drahé. Po téměř půl hodinovém pátrání jsem konečně objevila to, co jsem hledala. Laciný hotel s jedinou hvězdičkou. Jedna noc by mě přišla na devadesát dolarů a to i se snídaní. Hned jsem si jeden z dosud volných pokojů zabrala a ubytovala se v něm. Osprchovala jsem se a vlezla si do postele. Měla bych spát alespoň těch pět hodin. Když v osm vstanu, najím se a můžu jít dál. Ale kam? To nevím. To musím ještě vymyslet. Při tom jsem si vzpomněla na domov. Na vzkaz, který jsem jim tam nechala. Můžete si za to sami. Nehledejte mě, protože mě stejně nenajdete. Začalo se mi stýskat. Nelituji toho, že jsem utekla, ale už teď mi chybí. Moji bráškové, i máma s tátou. Budu se skrývat. To, že nejsem doma, stejně zjistí nejdřív ráno, takže se můžu v klidu vyspat.
*
Ráno jsem se probudila o půl deváté. Sakra, to je pozdě! Na mobilu jsem měla tři přijaté zprávy a jeden zmeškaný hovor. To vše bylo od mámy.
Hailey, kde jsi?!
To byla první zpráva.
Hailey! Tohle není vtipné! Hned přijď domů!!!
Druhá.
Mám o tebe strach!! Vrať se domů!!! Kde jsi?! Jsi v pořádku?!!
To byla třetí. A teď mi přišla čtvrtá.
Hailey? Sakra, co to vyvádíš?! Kde jsi???
Ta je od Waltera. Do očí mi vhrkly slzy. Ne, tohle nezvládnu. Ale chci to dotáhnout do konce. To, co jsem jim přislíbila v dopise, chci dodržet. Vrátím se, až budu chtít. Toho telefonu se musím zbavit, jinak mě to donutí se vrátit. A nebo ho prostě vypnu. A stejně, nemám nabíječku, takže by mi byl za pár hodin úplně k ničemu. Mobil jsem tedy vypnula, schovala jej do batohu a převlékla se. Oblékla jsem si kraťasy, tričko a stáhla si vlasy do culíku. Na recepci jsem odevzdala klíček od pokoje, nasnídala se a vyšla z hotelu ven.
Tak jo. Co teď? Jsem v San Diegu, utekla jsem z domu. Rodiče už zjistili, že jsem pryč. Pravděpodobně mi však budou jen posílat výhružné zprávy, abych okamžitě přišla domů. Co mám teď ale dělat?
No, za prvé bych mohla sehnat nějaké peníze. Jo, jinak se nikam nedostanu. V trafice jsem si koupila noviny. Tam jsou vždycky nějaké brigády. V obchodě hledají uklízečku za minimální mzdu deset dolarů za hodinu. Tak to nic. Dál. V cukrárně potřebují zmrzlináře. Minimální plat - dvanáct dolarů za hodinu. To je lepší, ale... no, i když jsem na útěku, snad si můžu vybírat, no ne? Noční klub Beautiful night. Přijmeme servírku, okamžitý nástup, minimální mzda - dvacet pět dolarů za večer. Těch dvacet pět dolarů vypadalo slibně, ale ani to se mi moc nelíbilo. Ale... přece jen bych to mohla zkusit. Když to bude hodně špatný, mužů zkusit tu cukrárnu. Vydala jsem se ke klubu.
Budova, v níž se klub nacházel, vypadala jako obyčejný panelák. Když jsem však vešla dovnitř, spatřila jsem docela slušný bar, několik stolů se židlemi a v zadní části pódium. Za barem stála nějaká holka. Tmavé rovné vlasy jí rámovaly kulatý obličej. Rty měla jemně růžové a nos zdobil drobný piercing. Ta holka ale nikoho neobsluhovala - nikdo tam nebyl, je to taky noční klub. Počítala peníze.
„Ehm, promiňte...?“ přišla jsem k baru.
„Máme zavřeno.“ oznámila mi a ani se na mě nepodívala.
„Ja vím, ale chtěla jsem se zeptat, jestli ještě pořád hledáte servírku?“ vyklopila jsem a doufala, že mě nevyhodí. Konečně ke mně vzhléda. Černé linky zdůrazňovaly její zelené oči. Ušklíbla se a v tom úšklebku jsem zahlédla i částečný úsměv.
„Jo, to potřebujeme. Nebo spíš já. Jsem Maria, ale říkej mi Marry.“ představila se a stiskly mi ruku.
„Já jsem Hailey. Tobě to tu patří?“
„Ne!“ zděsila se, ale hned se zase usmála. „Pojď, vezmu tě za vedoucí.“ Marry zamířila do zadu a já jí následovala. „Kolik je ti let?“ zeptala se.
„Za měsíc mi bude sedmnáct. A tobě je..?“
„Osmnáct.“ odpověděla. Vešly jsme do jakéhosi pokoje. Byla tam nějaká žena. Seděla za pracovním stolem a hleděla do nějakých papírů.
„Simone? Máš tady zájemkyni.“ řekla Marry. Simone vzhlédla.
„Kolik je ti let?“ zeptala se na totéž, co Marry. Tady asi neznají vykání.
„Bude mi sedmnáct, za měsíc.“ odpověděla jsem. Simone se na mě odměřeně dívala a pak kývla hlavou.
„Dej jí zástěru a trochu ji zaškol. Jo, a dej jí pokoj. Myslím, že pětka je volná.“ Marry přikývla a už byla na odchodu. Následovala jsem ji. Vedla mě po schodech nahoru do chodby, kde byly po obou stranách tři pokoje. Otevřela pětku.
,,Tak, vítej doma,“ promluvila sarkasticky a pousmála se. Vešla jsem do pokoje. U protější stěny byla dvoulůžková postel, z každé její strany jeden noční stolek a před ní na zemi koberec. Hned za dveřmi byla šatní skříň a vedle ní dveře. Marry mi řekla, že vedou do koupelny, kde je i toaleta. Nechala jsem si tam batoh a šla spolu s Marry zpět do baru. Ukázala mi, jak načepovat pivo a další nápoje, řekla mi, kde co je a taky mi prozradila, že všechny ostatní pokoje jsou obsazeny dalšími servírkami a jedním číšníkem.
„Já mám pokoj hned vedle tebe, na čtyřce. Šestku má Sylvia, trojku Dann, dvojku Lilian a jedničku Teressa. Všechny je uvidíš večer. Teď si odpočiň a v půl šesté se sejdeme zase tady.“ řekla a vrátila se k činnosti, jež provozovala, než jsem přišla. K počítání peněz.
Jen jsem přikývla, že rozumím a odešla do pokoje, kde jsem se rozvalila na postel a usnula. Sice bylo teprve deset, ale po té šílené noci a jenom pěti hodinách spánku jsem byla opravdu vyčerpaná.
Ahojky další kapitola zase po čase! Snad se bude líbit😏omlouvám se za chyby
Počet slov: 1122
Děkuji za přečtení😊
TwilaGoldbloom
