Běžela jsem mezi domy, kličkovala mezi zaparkovanými auty a snažila se nevzbudit příliš pozornosti. Zdálo se, že Marry se Sylvií ty policisty skutečně zdržely, poněvadž teď od nich byla ulice zcela vybílena. Dívala jsem se do země, jen občas jsem zkontrolovala název ulice, na níž jsem zrovna byla. Nikdo si mě nevšiml. A jestli snad za mnou někoho poslali, už jsem od putiky dost daleko. Zvolnila jsem krok. Po levé straně jsem zahlédla pláž. Přesně tam potřebuji! Sylvia mi řekla, že Johny žije na pobřeží v malé chatce, jelikož pracuje jako plavčík. Zítra ho má střídat někdo jiný, proto odjíždí do Ria. A za týden se zase vrátí.
Šla jsem po pláži, sem tam jsem strčila nohy do chladivé vody a při tom hledala Johnyho chatičku. Přišla jsem k jednomu menšímu dřevěnému molu, na jehož konci se nacházela chatička. Dveře dovnitř byly otevřené, zapřené surfovacím prknem a na vyvýšené stoličce přede dveřmi kdosi seděl.
„Promiňte, vy jste Johny? Plavčík Johny?“ promluvila jsem na muže. Svým zrakem se z moře a lidi v něm přesunul na mě. Usmál se.
„Ano, to jsem.“ odpověděl. „Co pro vás mohu udělat?“ zvedl se že židle a popošel ke mně. Trochu jsem couvla.
„Posílají mě sem Marry se Sylvií.“ muž svraštil čelo a chvilku přemýšlel.
„Ty jsi ta, co utekla z domu?“ zeptal se tak nějak normálně. A já tak nějak normálně přikývla. „Tak pojď.“ gestem ruky mi naznačil, abych šla dovnitř. Tam se na mě otočil a oficiálně se mi představil. „Takže, jsem Johny, ale to už víš. A ty jsi...?“ podal mi ruku. Stiskla jsem ji.
„Já jsem Hailey, ale říkej mi Ley.“ vyzradila jsem mu přezdívku, kterou mi dala Marry. Johny kývl hlavou a pak se otočil a přešel k posteli.
„Marry mi volala, že dorazíš dřív, protože: muži zákona.“ řekl vtipně odlehčeně. Musela jsem se zasmát.
„Ano, ale nemám problém jít... ehm... no zkrátka mužů si něco najít do rána, ať tady nepřekážím.“ vykoktala jsem. Johny se na mě podíval stylem: To jako myslíš vážně? a pak se otočil zpět k posteli. Neuvěřitelně rychle převlékl peřiny a pak se podíval zase na mě.
„Tak, není to žádný luxus, ale tady tě aspoň nebude nikdo hledat. A snad se na tom vyspíš.“ řekl a pokrčil rameny.
„Samozřejmě, že jo, ale co ty? Ehm...vy?“ dotázala jsem se.
„Nene, ty. Tykej mi. Já se vyspim v autě. Vidělas to parkoviště vedle hlavní silnice? Je tam cestička sem na pláž. Tam mám auto.“ oznámil mi. Potom šel Johny pro jídlo do kantýny, navečeřeli jsme se a pokecali jsme.
„Počkej, takže ona fakt dokonce brečela?“ smál se nevěřícně Johny. Popisovala jsem mu zrovna tu naši potyčku s místní policií.
„No, ne tak úplně, ale viděla jsem... jednu slzu.“ usmála jsem se. Johny se rozřehtal ještě víc. Asi Marry neviděl moc plakat. Zjistila jsem od něj, že spolu chodili do školy. Odtamtud se znají. A pak taky z plaveckého kurzu.
„A proč jsi vlastně utekla?“ zeptal se mě a v ten moment jsem se přestala smát.
„Já... kvůli rodičům... hádali se, neustále, no a... já už to nechtěla poslouchat. “ konec. Víc to rozvádět nebudu, jinak nebudu jen popotahovat, ale rozbulím se tady. Vzpomínky na Waltera, Jimmyho... na rodiče, ve mně vyvolaly příliš mnoho emocí. Smutek, lítost, obavy, ale i radost. Ano, pociťovala jsem i radost, ale ne z toho, že jsem utekla, nýbrž ze vzpomínek na bratry.
„No,“ přerušil tok mých myšlenek Johny, který se zvedl ze své židle a s lahví nějakého alkoholu v ruce přešel ke dveřím. Trochu se napil, a tak se nepatrně motal. Já jsem neměla. „Já si jdu radši lehnout, jinak mě tady tím povídáním složíš. Tak... dobrou.“ poslal mi vzdušný polibek. Brala jsem to jako známku toho, že je opravdu mírně opilý.
„Dobrou. A děkuju.“ odpověděla jsem, ale on to už asi nezaregistroval. Valil se po cestičce ke svému autu. Já jsem zhasla malou lampičku, svlékla si šortky a top a zachumlala se do peřin. Pak jsem si ale řekla, co když bude Johny vzhůru dřív než já? A tak jsem se zase oblékla. A pak šla konečně spát. Bohužel stejně jako minulou noc jsem nespala příliš dlouho. Proč mi vždycky do snů musí lézt realita?! Zrovna se mi zdálo, že jsme byli s bratry na dovolené někde u moře, a že tam bylo moc krásně, západ slunce, šumící moře... a pak BUM! realita je zpět. Kdosi se mnou třásl. Nějaká vyděšená holka. Nemohla být o moc mladší než já.
„Prosím vás, pomoc! Pomozte mi!“ opakovala už po několikáté a já na ni stále jen vyjeveně zírala.
„Slečno, slečno, uklidněte se. Co se děje?“ snažila jsem se zachovat chladnou hlavu.
„Brácha se topí!“ vyhrkla a čekala na mou reakci. Brácha se topí? Teď? O půl dvanácté v noci?! Sakra, a to jsem šla spát před hodinou a půl.
„Nebojte se, všechno bude dobrý.“ posadila jsem ji na postel a vyšla z chatky. Ale jak jí já můžu pomoct? Na to jsou plavčíci. Johny, například! Jenže ten je opilý a nejspíš by se sám utopil. Ta holka hned vyběhla za mnou. Když jsem zahlédla toho kluka ve vysokých vlnách, bez váhání jsem popadla plovací desku a pustila se za ním. Párkrát mě vlny chtěly odnést na pláž, nebo někam pryč, ale já stále směřovala k chlapci. Když jsem u něj konečně byla, začala jsem ho uklidňovat. Do rukou jsem mu vrazila desku a snažila se ho dotáhnout na břeh. Šlo to těžko, ale po několika pokusech se konečně podařilo. Naštěstí byl plně při vědomí, takže umělé dýchání nebylo třeba.
„Co jste dělaly, děcka?!“ vyhrkla jsem, když se mi povedlo zklidnit svůj tep. Ta holka se hned chopila slova.
„Byla jsem blbá. Hecovali jsme se a já ho donutila vlézt do té vody až do té největší hloubky, kde ale ještě dosáhne na dno. Pochopitelně to bylo v těch vlnách těžké, o to mi šlo, ale já kráva jsem ho opravdu nechala. Nezlobte se, že jsem vás vyrušila, moc se omlouvám, vám oběma. Mrzí mě to, Jamesi.“ objala svého bratra a po nějaké té chvíli ti dva odešli domů. A já? Zpět do chaty. Musela jsem se převléct z mokrého oblečení, které jsem nechala sušit okně. Pak jsem si vlezla pod peřinu a zanedlouho zase usnula.
Jo, další kapitola je tady! Snad se bude líbit..😏 kdyby jste měli nějaké připomínky k příběhu, klidně pište!!
Počet slov: 1034
Děkuji za přečtení!😊
TwilaGoldbloom
