Our couple

Prolog

"Omlouvám se." jeho hlas je balzám. Balzám na všechno zlé, co se stalo, co mi způsobil a jak mi ublížil. Ale balzám nestačí abych zapomněla, vyléčila se a znovu doufala.. V co?

"Ta omluva je jen slovo." řeknu s nezájmem a bez citu. Ale lžu, cítím se jako propadnutá, přesto v nebi, nechtěná, přesto milovaná. Cítím se milovaná, když jsem s ním a dívám se do jeho očí.

"Co mám udělat aby jsi na to všechno zapomněla?" zastaví se v chůzi.

Procházíme se po písku, který omývá jezero velikosti moře. Vypadá to jako by jsme byli odtrhnutí od světa na svém ostrově, který nezná zlé a negativní. Ten obrázek je, ale mylný.

Naposledy nechám kamínek proletět po vodní hladině a konečně mu obětuji svůj pohled. Je hodný, že mi pohledem nejezdí po tváři, protože kdyby, objevil by mi pár beďarů.

Vítr nás šimrá ve tvářích a způsobuje nám červeň na líčkách. Mé vlasy mi spadají do obličeje a já je nestíhám odhrnět zpět. V tomto boji vítr vyhrál. Stojí ode mě skoro tři metry a hledí mi do očí. Čeká na odpověď, kterou hledám celý pobyt, celý čas co jsem se s ním seznámila.

"Já nev-vím jak ti odpustit. Já-já.. Ehm.. Chceš abych zapomněla, tak odejdi z mého života a buď ten kamarád od Olivera." řeknu a snažím se udržet slzy.

Kapky mi začínají dopadat na celé tělo a hrají krásné představení na hladině svými doteky. Je to jasné..
Prší, začíná pršet. Stojíme tu jako sloupy a čteme mezi řádky. Čekala jsem, že se zasmějeme a zaházíme si žabky, ne řešit krizi, proč jsem odtažitá a nenechám se políbit, i když to chci. Nemůžu mu říct pravý důvod, jsem zbabělá a ufňukaná.

"A ty chceš abych odešel?" řekne a zmenší mezi námi vzdálenost o jeden krok. Zatím se nebojím, pořád mám místo utéct a ztratit se v lesích..

"Ne." poprvé, co jsem na chatě mu povím pravdu. Pravdu, kterou chci vyslovit. 

Jeho oči se blýskají jako diamanty na přímém slunci. Tvář mu zdobí - pro něj výstižný- ironický ušklebek, který vám dá najevo jaký je to pohodář a má vás na háku. Jsem jediná, která pochopila onu přetvářku. Hlavně jsem pochopila, že já mu nejsem na háku.

"Anitto, jeden polibek." zašeptá po chvíli se svým chraplavým hlasem a zmenší mezi námi onu, už zmíněnou vzdálenost. Ustoupím do zadu.

Déšť, který nevypadá jako přeháňka, právě že naopak, mi hraje do karet. Maskuje zoufalství ve tvářích a slzu, která mi sjela po hraně obličeje.

Hlasitě polknu a hledám slova, která se zapadla hluboko do mého vnitra. "Je mi zima, vrátíme se." řeknu a rozhlédnu se po okolí.

Jezero a les a on. Jenže on nepřikývne ani mi neukáže cestu. Nehybně stojí a dívá se mi do očí. Ví, že se bojím. Bojím se každého a on se mě chce dotýkat, chce mě políbit.

"Jeden polibek." opět se přiblíží. "Prosím. Vím, že mě taky chceš políbit a zničit tu napnutou atmosféru mezi námi." doplní.

Chci ho políbit, ale nemůžu. Jsem bloklá a ani zamilovanost a motýlci v břiše mi neumožní mu vtisknout a rozměknout. Musím být silná.