Storm - Czech Narry Storan AU One Shot

  Temnou místnost osvětlil další z mnoha blesků. Zaklonil jsem hlavu a opřel temeno o skleněnou tabulku, jíž po malé chvilce otřásl dunivý hrom. Do uší mi vtíravě vrážel neměnný zvuk kapek dopadajících všude kolem domu. Plechový parapet odrážel vodu, která se tříštila v nepatrné, jenž zastiňovaly okolí. Voda se spojovala v souvislé provazce, když udeřil další blesk, vzápětí následovaný duněním hromu. Vtom se ozvalo tichounké zaklepání na dveře, i tak tichý zvuk dokázal narušit dokonalou bouřící symfonii. Nechtěl jsem ji rušit svým hlasem, seskočil jsem ze stolu, na němž jsem doposud seděl opřený zády o okno, a pomalu jsem došel ke dveřím.

“Co se děje, Ni?” pronesl jsem chraplavě, když jsem spatřil nervózně postávající osobu u svých dveří.

“Nemáš na sobě tričko,” bylo první, co z něj vypadlo. Zvedl jsem obočí a čekal.

“Předpokládám ale, že kvůli tomu tu nejsi,” podotkl jsem po chvíli mlčení.

“Je bouřka, Harry,” zafňukal a zoufale ke mně vzhlédl. Beze slova jsem odstoupil ode dveří a nechal ho projít.

 “Ale jestli ti to vadí, můžu jít za Zaynem,” špitl, stále přešlapoval na místě uprostřed pokoje. Zavrtěl jsem hlavou a lehce se usmál. V tu chvíli se znovu ozval hrom, tentokrát téměř ve stejném okamžiku jako blesk, hlasitější než všechny předchozí. Niall se roztřásl, v místnosti byla téměř hmatatelná statická elektřina. Otočil se na mě pár vyděšených modrých očí, za oknem stále bušily kapky. Nejistě jsem rozpřáhl paže, okamžitě přeběhl ke mně a schoulil se na mém hrudníku.

 “Vsadím se, že Zayn tohle zvládá líp,” zamumlal jsem a pomalu jsem ho odvedl k posteli. Sedl si na ni a prohrábl si vlasy. Na digitálním budíku na poličce přeskočila nula na jedničku. 3:01.

“Já chci zůstat tady.”

“Tak jsem to nemyslel, jenom... je to poprvé, co jsi přišel za mnou.”

“Můžu?” zeptal se a podíval se za sebe na postel. Jen jsem kývl hlavou a sledoval, jak si lehá a přikrývá se až po bradu. Vyhoupl jsem se zpátky na stůl a zadíval jsem se do tmy ven. Nevypadalo to, jako by měla bouře vůbec ještě někdy skončit. Jednu nohu jsem skrčil pod sebe a místo abych se zase opřel o sklo, otočil jsem se na Nialla, jenž měl pevně zavřené oči a zjevně se snažil usnout. Na poličce nad ním poblikával čas, vedle budíku byly rozestavěné čtyři zarámované fotky. Můj zrak se zaměřil na tu jednu na kraji. Natáhl jsem se pro ni a pro sebe jsem se usmál. Rámeček ohraničoval letní fotku, mohl jsem vidět svůj obličej u spodního okraje, ruce položené na stehnech osůbky, jež seděla na mých ramenou. Niall se na fotce vesele smál, mokré vlasy mu trčely do všech stran, mou mysl zaplnily vzpomínky na jeho smích.

“Ehm, Harry? Můžeš... mohl bys jít sem za mnou?” Postavil jsem obrázek vedle sebe, čelem k posteli, ze které na mě promluvil roztřesený hlas. Niallovy oči se přesunuly na fotku, na zlomek vteřiny se usmál, ale jen do té doby, než zasvítil další blesk, doprovázený pro něj tak děsivým zvukem. Seskočil jsem na nohy a urychleně přistoupil k němu. Odsunul se až ke stěně, aby mi udělal místo. Opatrně jsem se spustil vedle něj, byl přitisknutý na mém boku snad ještě než se moje záda dotkla matrace.

“Harry?” zašeptal mi do kůže.

“Ano, Nialle?”

“Děkuju.” Obtočil jsem paže kolem něj, ujistil se, že je to pořádně přikrytý a lehce jsem ho pohladil po vlasech.

“Mám tě rád, Harry.” Kolem srdce se mi začal rozlévat hřejivý pocit, stejný, jako když jsem si v šeru prohlížel fotku jeho vysmátého obličeje.

“Taky tě mám rád,” zašeptal jsem. Došlo mi, že jsem si nikdy neuvědomil, jak moc je to pravda. Vzepřel se na lokti, až měl obličej ve stejné výšce, jako já. Jednu dlaň mi zlehka položil doprostřed hrudi. Jeho studené prsty měly na mě přímo spalující účinky. Cítil jsem husí kůži až na břiše, když spočinuly na černém inkoustu, formujícím se v ptáčka pod klíční kostí. Přisunul se blíž ke mně, až se naše nosy dotkly.

“Nialle,” vydechl jsem téměř neslyšně, když jsem ucítil na kůži jeho horký dech. Pohledem jsem střílel z blankytných očí na rozpálené rty, jenž se neustále přibližovaly. Můj dech se čím dál tím víc zkracoval, na prsou mi pulzoval jeho zrychlený tep.  Dělilo nás posledních pár milimetrů, zadržel jsem dech, zavřel oči a - pokojem otřásl hrom. Oba jsme sebou prudce trhli, když jsme si uvědomili, k čemu se schylovalo. Niall odvrátil pohled a přitiskl tvář na mou holou pokožku.

Chtěl jsem políbit Nialla? Sakra jo.

Chtěl políbit on mě? Řekl bych že jo.

Ale proč? Roztřeseně jsem se nadechl a sklopil zrak na klidný obličej nevinně oddechujícího andílka. Ve spánku jeho tvář vypadala ještě roztomileji, nikdy jsem si toho nevšiml. Podle pravidelnosti jeho dechu mi bylo jasné, že konečně spí. Zdrženlivě jsem se sklonil až k němu a motýlím dotekem jsem ho políbil přímo na rty.

“Mám tě opravdu rád,” pronesl jsem do tichého pokoje. Tak tichého, až to bylo podezřelé. No jistě už žádné kapky. Vypadá to, že bouře nakonec přeci jenom skončila. Niall se spokojeně zavrtěl a usmál se ze sna. Po celý zbytek noci jsem nezamhouřil oči, jen jsem sledoval změny v jeho obličeji. Když spí, vypadá opravdu úchvatně, ten kluk se v podstatě neumí mračit. Při každém jeho samovolném úsměvu se zvedly koutky i mně, až na jeho tvář dopadly první paprsky světla. Zakňučel a překryl si oči paží. Rozněžněle jsem se usmál, když vtom odkryl obličej a rozlepil víčka od sebe. Rozespale zamžoural, asi si neuvědomoval kde je, ale jakmile spatřil mě, s úsměvem oči zase zavřel.

“Spal jsi vůbec?” zamručel. Asi jsem měl šílené kruhy pod očima.

“Díval jsem se jak spíš,” zašeptal jsem. Beze slova se protáhl, div že mě neshodil na zem, a nemotorně vstal. Rozhlédl se kolem sebe, jako by v mém pokoji byl poprvé. Uchopil fotku, stále stojící na stole, a s úsměvem po ní přejel prsty. Taky jsem vstal a podíval se na budík. 6:23. Vzal jsem mu z ruky obrázek a postavil ho na své místo. Rozpačitě jsem si promnul dlaně a zaměřil jsem se na něj. V noci jsem měl dost času na přemýšlení a došlo mi, že k tomu skřítkovi cítím víc než jen přátelství. Pořád mi připadalo, jako by se mé rty dotýkaly jeho. Hřejivý pocit ze srdce nezmizel, naopak, rozšířil se i k žaludku, ve kterém mi teď při pohledu na něj létal roj motýlů. Na tváři měl opět svůj typický úsměv, pravý Niall byl zpátky. Vystrašené a bezmocné stvoření, jež mne v noci navštívilo, bylo pryč. Ale tenhle Niall se mi stejně zamlouval víc.

“Děkuju. Nejen za to zjevné, ale i... za polibek. Někdy ti ho vrátím.” Udělal rychlý krok kupředu a vtiskl mi pusu do koutku úst. Pak se otočil a bez jediného dalšího ohlédnutí vyklouzl ze dveří. Prsty jsem si přejel po rtech, které mě ještě pořád roztouženě pálily.