6 LET BEZ VZDUCHU.✅

1. Kapitola - Peníze přemůžou srdce

Jmenuji se Kate Charles a je mi čerstvě dvanáct let. S mojí matkou žiji v Berlíně jako bezdomovec a snažíme se žebrat a krást co to jde, aby jsme mohly nadále přežívat jako krysy. Má matka Samantha Charles mě po smrti mého otce Thomase Charlese začala nenávidět a dávala mi jeho smrt za vinu. Jediná věc, která mě zatím drží naživu je ta, že jsem se naučila žebrat od lidí, kteří mi jídlo a občas peníze poskytnou. Jídlo si musím rozdělit s mou matkou, ale všechny peníze co vyžebrám vysází na alkohol a nic nám opět nezbyde. Říkám si, jestli vůbec existuje bůh. Jak tohle může dopustit? V minulém životě jsem nejspíš musela udělat něco hodně špatného, když mě takhle trestá. A nebo mě snad čeká zařivá budoucnost? Nechci nic víc, než střechu nad hlavou a pravidelné teplé jídlo. Už nechci několik dní za sebou hladovět a doufat, že se nademnou někdo slituje s tím, že mi dojde koupit něco k jídlu. Nechci takhle žít celý život.
S matkou jsme se vydaly na trhy, aby jsme si mohly dopřát něco málo k snědku za těch pár kaček, co mé matce cinkaly v kapse. Viděla jsem holčičky mého věku učesané, v krásných šatičkách, o které bylo dobře postaráno. Jejich matky o ně dobře pečovaly, aby se mohly chlubit ostatním matkám, jak krásné jejich dcerušky jsou. Štvalo mě to. Cítila jsem se strašně, když jsem je viděla. 


„Kate!" Zavolala na mne matka a mávala, abych šla k ní. Rychle jsem cupitala k mojí matce a začalo divadlo. Nahodila jsem smutný "žebrající" výraz, aby nám prodali na trzích víc věcí za menší ceny. U pečiva nám to sice prošlo, ale u zeleniny ne. Matka na mě byla naštvaná a chtěla, abych se víc snažila. Měla jsem toho po krk. Rozbrečela jsem se a to na chlápka, který před sebou měl kousky čerstvé zeleniny začalo působit. Začala jsem škemrat o víc jídla, které jsme na konci mého "divadélka" dostaly. Byla jsem sice šťastná, ale jakmile jsem uviděla matku u stánku s alkoholem, tak mě radost ihned přešla. 
Prosila jsem jí stokrát, aby nepila, ale nikdy mě neposlechla. Říkala, že jí to prý uklidňuje. V hlavě mi kolovalo tolik věcí, které bych jí na to řekla, ale radši jsem se nevyjadřovala a všímala jsem si jiných věcí.
S taštičkou, která byla poloplná jídlem jsme se usadily do našeho "domečku", který byl postavený ze starých dek a pár beden. Lehla jsem si a zachumlala se pod deku, která už měla něco málo za sebou. Nácházely se v ní díry a moc tepla neobnášela, ale lepší než nic. Pod dekou jsem uždibovala housku, kterou jsem neviděla aspoň tak dobrý měsíc. Jedla jsem tu housku tak rychle, že jsem se na ní pomalu začala dávit, ale to mi bylo jedno. Hlavní je zahnat ten příšerný pocit hladu.
Na chviličku jsem usnula a když mě probudil matky opilý hlas, tak jsem vylezla ven a šla jsem se projít. 
Lidi na mě koukali různými pohledy. Někdo mě litoval, někdo si mě nevšímal a někdo se mi dokonce i vysmíval. Co je prosím vtipného na malé holčičce, jejíž domov se skládá z beden a pár dek? Co je tak strašně vtipného na tom, že nemám co jíst?
Když jsem se vrátila, tak jsem uviděla matku mluvit s nějakým starším chlápkem. Stála jsem od nich metr a půl a matka mě hned přitáhla k sobě.

„Dám vám za ní 1.000 euro." Řekl sebevědomě chlapík s vousem. Má matka měla na sobě ten její výraz, kdy se nad něčím opravdu snaží přemýšlet.

„1.500 euro a je Vaše." Prohlásila sebevědomě a já jsem si v hlavě říkala, co by tak mohla prodávat?

„Platí." Šeptnul chlápek s vousem a začal dávat matce peníze na ruku. Tolik peněz pohromadě jsem neviděla ani ve snu. Když jí dal poslední 100 eurovo bankovku, tak mě chytil za ruku a začal mě táhnout směrem k černému autu.

„Mami? Mami! Pomoc mi!" Řvala jsem, až se mi začal lámat hlas. Matka se mi podívala s úsměvem do očí a poté se otočila. Začala si přepočítávat bankovky.

„Mami! Mami prosím! Neopouštěj mě!" Křičela jsem se slzami v mých očkách, které tekly silným proudem. 
Chlap mě hodil do auta jako pytel brambor a sedl si dopředu a zamknul auto. Zkoušela jsem brát za kliku, ale nic. Cesta ven už nebyla. Můj poslední pohled a vzpomínka na mou matku byla ta, že mě prodala za 1.500 euro cizímu chlapovi, o kterém nic nevím a ani nevím, co semnou má v úmyslu.
Snažila jsem se nepanikařit a přemýšlet, jak se z toho auta dostat. Zkoušela jsem asi tisíckrát kliku, ale marně. V autě zápach, jak kdyby chcípl pes a do toho ještě štípavý kouř z cigaret, přes který v autě nebylo vidět ani na krok. Uviděla jsem policejní auto a říkala jsem si, že se k němu musím za každou cenu dostat. Začala jsem bušit do okénka, které bylo tvrdé jako beton, ale pořád jsem do něj bušila.