6 LET BEZ VZDUCHU.✅

10. Kapitola - Jsem ztracená.

Ve dveřích stál tlusťoch a policajt, který mířil pistolí na Joyce.

„Nestřílejte!" Zařvala Vivi.

„To jste si měly rozmyslet dřív, než jste utekly." Řekl policajt, který pak vystřelil. Padla rána a Joyce padala na zem. Rychle jsem jí chytla a potom jsem jí položila. Tekly mi proudy slz a nebyla jsem jediná, komu tekly slzy. Jordan se snažila vytáhnout zbraň, ale policajt byl rychlejší. Jordan ten den také zemřela. Vivi a já jsme si myslely, že jsme další. Ale pro nás to bylo horší. Nás hodily do kufru a jeli jsme zpátky do pekla. Vivi brečela a já taky. Joyce byla holčinou, která byla někdy až moc optimistická. Ve všech viděla jen dobro. Na svojí matku měla jedinou vzpomínku, kterou tvořil její krásný copánek. A nemůžeme zapomenout na Jordan. Tvrdohlavá holka, která se nenechala nikdy urazit nebo si od někoho nechat ubližovat. Pomáhala slabším, jako například jejímu otci, který byl závislý na drogách. 
„Všechno bude dobrý, Kate.. Něco vymyslíme a dostaneme se pryč!" Řekla Vivi, které nikdy naděje neupadla, ale co když něco vymyslíme a co když se dostaneme pryč? Dopadneme stejně jako holky, které byly dříve s Vivi? Nebo dopadneme teď jako Joyce s Jordan? Ani radši nechci vědět jak reagovali rodiče Joyce.

„Co si myslíš, že teď bude s jejími rodiči?" Zeptala jsem se Vivi.

„Nejspíš vydají pátrání po tlusťochovi a možná nás jednoho dne najdou." Řekla Vivi.

„Pokud však nebude pozdě." Dodala jsem. 
Jsme opět zavřené ve sklepě. I když jsme se sebevíc bránily, tak nás sem i tak dostaly. Jsme na místě, ze kterého jsme se snažily utéct. Jsme tu už jenom dvě. Vivi brečela a svíjela se na podlaze. Já jí v brečení hned následovala. Myslela jsem na ten den, jak se nám povedlo utéct. Jak jsme to na hotelu v Mnichově oslavovaly a pak jsem myslela na Vídeň. Na práci, oblečení, sprchu a dokonce i na kartáček na zuby. Ale ze všeho nejvíc jsem myslela na Trevora, Jordan a Joyce. Chybí mi.
První den jsme nedostaly najíst ani napít a dva dny potom to nebylo o nic lepší. Jediné co jsme dělaly bylo uklízení, vaření, praní a uspokojovaly jsme ty idioty, kteří nás tu drží. Ztratila jsem se. Ztratila jsem naději a hlavně samu sebe. Byla jsem jen oškubané tělo bez kousky duše. Už jsem ani necítila bolest a ani ponížení. Všechno mi bylo ukradené. Vivi se uzavřela a nepromluvila od té doby co jsme ztratily svobodu a Joyce s Jordan. Pořád byla v klubíčku na studené podlaze a brečela a brečela. Kdo by to byl řekl, že zrovna Vivi ztratí naději, ale nemůžu jí to mít za zlé. Mně myšlenky pomalu taky opouštěly. Jedna po druhé mi vylítávala z hlavy a už se nevracely. 
Už to byl čtvrtý den bez jídla a bez pití. Mé břicho už to vzdalo. Už ani nekručelo. Mé rty byly suché jak písek na Sahaře. Nehty se mi začaly lámat a mé celé tělo bylo od špíny.

„Vítej doma, Kate." Špitla jsem si pro sebe. 
Byla jsem opřená o zeď a v tu chvíli jsem uslyšela podlahu skřípat a prohýbat se. Tlusťoch otevřel dveře a na hořejším schodě něco zacinkalo. Když se dveře zavřely, tak jsem vstala a šla jsem se rychle podívat co to bylo.

„Jídlo a pití!" Špitla jsem si opět pro sebe a hned jsem to vzala dolu k Vivi.

„Vivi vzbuď se!" Vivi se na mě otočila a vůbec jsem jí nepoznávala. Červené a opuchlé oči, rty jak drátěnka, vlasy neupravené a vysušené. Vzala si chléb a vodu a hned se napila a začala jíst, jak kdyby jídlo nikdy v životě neviděla. Já dělala úplně to samé. Snědla jsem celý krajíc chleba a vypila jsem celou sklenici vody. 
Asi tak po půl hodině se podlaha opět začala prohýbat a skřípat.

„Tlusťoch jde." Řekla jsem nahlas a dveře se otevřely.

„Lenna." Vypustil mé jméno z jeho šeredné tlamy a já už se zvedala a šla jsem nahoru.

„Dneska je pátek. Vyluxuješ kuchyň, hernu a chodbu!" Rozkázal mi a já jsem si až po chvíli uvědomila, že dneska je den, kdy budu opět zneužitá. Došla jsem si pro vysavač, kterým jsem pak začala luxovat v kuchyni. Viděla jsem do obýváku, kde to nechutné prase čumělo na televizi a ještě u toho žralo chléb s pomazánkou.

„Aby jsi se na tom chlebu udusil." Řekla jsem si pro sebe. Skončila jsem s kuchyní a vrhla jsem se na chodbu, která byla bohužel dlouhá. Trvalo mi to o hodně déle, než luxování kuchyně. Pak jsem si uvědomila, že tohle byla práce Jordan. Ona byla ta, která každý pátek luxovala. Něco se ve mně probudilo a začala jsem brečet. Vzpomínky na Jordan se začaly vracet a byly živější. Uviděla jsem jí předemnou, jak kouří cigaretu a jak se směje. Začínám snad mít halucinace?

„Pokračuj v práci!" Ozval se prasečí hlas. Vzala jsem tedy vysavač do ruky a pokračovala jsem ve vysávání chodby. Když už jsem se blížila k herně, tak jsem uviděla Joyce, která držela košík prádla v ruce.

„Joyce?" Řekla jsem na postavu a ta se na mě otočila. Byla to opravdu Joyce. Usmála se na mě. 
Zatřepala jsem hlavou a pokračovala jsem ve vysávání. 
Když už jsem konečně byla hotová, tak jsem byla poslaná zpět do sklepa.

„Vivi!" Zakříčel tlusťoch a Vivi už spěchala nahoru. Po chvilce jsem ucítila vůni jídla. Tipnula bych si, že to byla houbová omáčka! Břicho se mi po dlouhé době ozvalo. Začínala jsem mít hlad. Když pak Vivi přišla, tak jsem doufala, že nepřijde s holýma rukama. Bohužel přišla bez ničeho.

„Dělala jsi houbovou omáčku?" Zeptala jsem se jí a ona se pousmála. Po dlouhé době jsem viděla její krásný úsměv.

„Ano.. Dělala jsem houbovou omáčku.." Řekla a já se na ní pousmála.

„Určitě se ti povedla.." Řekla jsem a ona se zasmála.

„No.. Doufám, že jsem si zpletla sůl s projímadlem." Hned jsem se na to začala smát. Představa jak se čtyři idioti perou kdo dřív půjde na záchod byla vtipná. Byla jsem o trochu plnější života, než před pěti minutami a to jen díky Vivi.
Přišel podvečer a tlusťoch nám vysvětloval, co se jak má udělat a jak má všechno vypadat a blá, blá, blá. Přišli všichni. Policajt, pošťák, neznámej a samozřejmě v kuchyni už se válel tlusťoch. My u nich stály jako jejich štětky. Osahávaly nás, my jim dávaly co chtěly a koukaly jsme na ně, jak žerou. Nastala doba na hraní, což pro ně znamenal čas sexu. Já měla mít pošťáka a neznámého a Vivi měla tlusťocha a policajta. Pošťák do mojí schránky zandal své noviny a netrvalo to dlouho a už je zase vyndal. Pak přišel neznámej chlap, který se na mě snažil opět vyřádit. Rval mě za vlasy, mlátil mě, škrtil, kousal a všechno možný. Pak se otevřely dveře, ve kterých stála Vivi celá od krve s pistolí v ruce.

„Chcípni zmrde." Řekla a vystřelila na neznámého chlapa.

„Pojď!" Řekla Vivi. Kouknula jsem se na neznámého chlapa, který už se nehýbal a snažila jsem se běžet k Vivi, kterou pošťák praštil baseballovou pálkou přes hlavu. Vzal jí zbraň a já začala křičet. Chtěla jsem si stoupnout před ležící Vivi, ale bylo pozdě. Pošťák vystřelil. Vzal mě za krk a táhnul mě směrem ke sklepu. Když jsem se podívala do pokoje, kde byla Vivi, tak tam ležel policajt, který měl hlavu od krve. Když jsem se pořádně zakoukala, tak tam ležela i lampička od krve.
Ani jsem se nenadála a byla jsem ve sklepě. V tom momentě mi to nedošlo, ale Vivi už nepřijde. To znamená, že tu jsem sama. Rozbrečela jsem se a začala jsem řvát jak na lesy.

„Vy zmrdi! Vy prasata!" A všechno možný, co mi přišlo do hlavy jsem na ně použila. Policajt už nežije a ani neznámej. A ani Vivi..
Posledních pár dnů jsem strávila boucháním hlavou o zeď a chleby co jsem dostávala jsem si skladovala a ani do jednoho z nich jsem nekousla. Neměla jsem hlad. Kdo by ho taky měl po tom, co jsem si všechno prožila. Nedokázala jsem ani pořádně přemýšlet.

„Co teď budu dělat?" Vydala jsem svou první větu za posledních pár dní. A i když jsem si to řekla nahlas, tak jsem nevěděla co dělat. Byla jsem ztracená.