shadows

Prolog

Smála se...smála se na celé kolo a on se smál s ní. Co na tom, že se směje jemu. On se zase smál jí. Přimalovat jí růžky a vypadala by jak nezbedný čertík. Její úsměv a oči, ve kterých se objevila škodolibá jiskra. Vypadala komicky, jak poskakovala kolem něj a vyplazovala na něj jazyk. 

Byl starší o pět let, proto se na ni díval shovívavě, lze vyčítat desetiletému dítě, že vám schválně vylilo polévku na hlavu...ano, jde to a on to měl i v plánu, ale ve chvíli, kdy ji viděl se smát, se rozesmál taky, místo výtky. Za pár hodin si bude vyčítat, že ji nevynadal. Ale za pár dní bude rád, že to neudělal, protože to byly poslední chvíle, kdy ji viděl...viděl ji se smát.

-------------------------------------------------------------------------------------

O rok později

Všichni stáli u hrobu. Jak je možný, že to vzdali? Patnáctiletý mladík se zamračeně koukal na všechny okolo sebe. Vzdali to tak brzo... Měl chuť křičet, ať ji jdou hledat. Nevěřil, že by byla mrtvá, nechtěl tomu věřit. 

I kdyby byla, nezasloužila by si pohřbít až potom, co najdou její tělo? Proč pohřbívají jen prázdnou rakev? Komu to pomůže? Možná jim se s tím vyrovnat. ALE ONI SE S TÍM NEMAJÍ VYROVNÁVAT, MAJÍ JÍ NAJÍT!!!  Uvnitř sebe opravdu křičel, a však na povrchu měl jen nepřístupnou masku. Koukl na blonďatého kluka vedle sebe. Ne. Jemu nedopřeje tu radost, že vybouchne, už nikdy. 

Klukovi vedle něj sice nejspíš bylo té dívky líto, ale zároveň měl škodolibou radost z toho, že on trpí. Znechuceně se od něj odvrátil. 

Když kněz pronesl poslední slova a všichni začali od hrobu odcházet, nahrnuli se přítomní k rodině, aby jim popřáli upřímnou soustrast. Otec dívky radši odešel, aby ta slova nemusel poslouchat. 

Proč? blesklo mu hlavou. On s tím nesouhlasí? Mladík se smutně pousmál, možná že ani on se nevzdal naděje, že ji ještě najdou. Pak se otočil a odešel pryč, odmítal s její rodinou mluvit, podle něj si "upřímnou soustrast" nezasloužili, když ji tak brzo odepsali. Nelitoval toho, byť ho otec za to nejspíš seřve. 

K jeho překvapení se jeho otec k němu připojil ze zcela stejného důvodu. " Není to správné," zamumlal. Vysoký muž se na chlapce podíval a smutně sklopil hlavu k souhlasu. Chvilku šli vedle sebe mlčky. " Myslíš, že ji najdeme?" zeptal se tiše.

Muž se zastavil a sklopil oči k zemi. Promýšlel si odpověď. Lhát nebo říct pravdu? Podíval se synovi do očí. "Nevím," řekl nakonec. " Už tehdy bylo málo stop, postupem času většina vychladla, a když teď  skončili s hledáním je šance velmi malá." 

Mladík se zadíval kam si do dálky, možná proto aby se vyhnul soucitnému pohledu otce, ale hlavně proto, že se snažil zatlačit slzy hluboko do sebe. "aha," řekl jen a šel dál. 

Šance je velmi malá...Ta slova jej bolela. 

Už se stmívalo, když k novému hrobu, ve kterém ležela jen prázdná rakev, přišel. Nikdo tu kromě něj nebyl. Leželo tam spousta květin a věnců. Všechny zbarvené do ruda nebo černa. Ušklíbl se nad tím a položil tam růži bílou jako sníh. Jedinou mezi nimi, vyjímala se tam jako světlo ve tmě. Byla nadějí, že ji ještě někdy uvidí. 

"Čekal jsem, že tu budeš," ozvalo se za ním. Rychle se otočil, stál tam otec dívky,který byl zároveň ředitelem Pohraniční akademie. 

" Je mi to líto," řekl. Netušil jestli ředitel pochopil jeho slova, že je mu líto toho, že se ten pohřeb vůbec konal. Kupodivu se zdálo, že i on to tak cítil.

" Mě taky...nikdy neuvěřím, že doopravdy zemřela, dokud neuvidím její tělo," řekl do ticha, které zde panovalo. " Přesto si nejsem jist, jestli by nebylo lepší, kdyby skutečně zemřela." 

Chlapec se na něj pohoršeně podíval. " Proč?" zašeptal. Muž se slabě pousmál. "Jednou...to možná pochopíš," zamumlal. Chlapec zavrtěl hlavou. " Budu hledat," řekl rozhodně a zadíval se na hrob. " najdu ji i kdybychom ji zde nakonec doopravdy pohřbili."

" Beru to jako slib, Hawku," řekl muž a tak spolu dál hleděli na hrob osoby, kterou oba měli moc rádi.   

doufám, že se bude líbit a omluvíte moje gramatické chyby. :)