shadows

kapitola 1.

Utíkala tak rychle, jak jen nejvíc mohla, radovala se z toho, že byl zase krásný den, radovala se z běhu, radovala se, že je tu s ním. Slunce svítilo a nebe zdobilo pár bílých nadýchaných mraků. Už jí doházel dech, když konečně vyběhla na vrchol kopce a ohlédla se na chlapce utíkající za ní. Běžel trochu pomaleji, ale nebyl ani zdaleka tak zadýchaný jako ona, nohy se mu pravidelně střídaly, a když uviděl, že dívka vyběhla na vrchol, přidal. Bylo jasné, že to bylo úmyslně, že ji úmyslně nechal vyhrát.

Dívka se na něj vesele uculovala, byla šťastná, že byla rychlejší, neuvědomovala si, že ji nechal. Když se radovala ona, radoval se i on. Byla to jeho kamarádka, někoho koho z hloubi srdce miloval, ale bylo mu teprve osm. Kdo by si to v jeho věku uvědomil.

--------------------------------------------------------------------------------

Šel po ulici, pod nohami se mu tříštily kapičky vody z kaluží a rozlítaly se na všechny strany. Na hlavu mu dopadal déšť a přilepil mu tak bílé vlasy k hlavě. Potůčky vody, mu stékali po tváři a vypadali jako cestičky po slzách.

Zastavil se a zahleděl se někam do daleka. Nechal hustý déšť ať jej celého smáčí, stejně než by tam došel, vypadal by úplně stejně. V blízkosti se zablýsklo a téměř okamžitě na to se ozval hrom. Ulice byla prázdná a on stál sám uprostřed bouře, která neúprosně sílila.

Cítil se tu dobře. Vždycky se cítil prázdně, neúplně, a vždy, když okolo něj byli lidi, ho přepadala melancholie. Ale teď, když i okolní svět se utápěl v prázdnu, cítil se jeho součástí. Nebyl jen jedinec na světě, on tím světem byl. Samota se stala jeho součástí. Nechtěl ji, ale byl na ní závislí. Jako člověk, který byl závislí na drogách a chtěl přestat, ale když je neměl, bylo mu špatně, když je měl, bylo mu fajn.

Povzdechl si a pokračoval v cestě. Na rozcestí se znovu zastavil a rozhodoval se o další cestě. Vykročil levou nohu, ale pak se zarazil a nahradil ji pravou, jen tak pro štěstí.

Došel před malou budovy, na které byla vývěsní tabule penzionu. Vešel dovnitř.

Cesta do pokojů vedla přes malou jídelnu, která byla momentálně hospoda. Prošel kolem baru a nechával za sebou mokrou cestičku. Jeho další kroky vedly po schodech nahoru, do dalšího patra. Vešel do dveří, na kterých vyselo číslo 7, ale vedle něj byla ještě malá stopa po druhém čísle. Mohla to být trojka, nebo možná osmička.

Mokrou mikinu hodil do umyvadla v pokoji, stejně jako po chvíli triko, kalhoty a obinadlo, když se převlékal do suchého oblečení.

Aby se dostal k oblečení, musel vyskládat celí obsah kufru a teď jej začal dávat zpět. Do rukou se mu dostala dřevěná truhlička ozdobené dřevořezbou. Chvilku se na ni díval téměř něžným pohledem, ale pak se jeho tvář znovu zachmuřila a následně dostala neutrální výraz, který byl pro jeho tvář tak typický. Uložil ji do kufru někam hodně naspod, aby na ni náhodou příště nenarazil.

Vzal do ruky deník v kožených deskách a sedl si s ním na postel. Chvilku tam cosi čmárala, než i jej sbalil a zaklapl kufr.

Lei si povzdechl, byl čas jít.

-------------------------------------------------------------------------

"Hill, vstávat!" ozvalo se ledově. Hnědovláska spící v rohu kupé, s hlavou opřenou o okno, ospale zamrkala a zívla. Než se stačila vzpamatovat, letěl na ní její batoh, který stihla chytnout jen o chlup. „Ty...ty....!!! Hawku!" zakřičela naštvaně.