Uběhli 4 dny co Barunku unesli. Slehla se po ní zem. Nikdo o ní nic neví. Nikdo. Jsem z toho zdrcená. Nejím, nepiju a skoro celý den brečím nebo jsem zažraná v depresích. Justin se mi snaží pomoct. Ale sám na tom není nejlíp. Dává si to za vinu, že ji unesli. Však nemohl za to. Sám dostal nakládačku. Měl zlomené dvě žebra jinak vše v pohodě. Jdu do svého pokoje a na stolku narazím na malou ponožku. Ponožku od Barunky. Hned mě zachvátí stesk, smutek a uplná beznaděj. Z očí mi opět začnou téct slzy a já mám pocit, že se hned tady na místě složím. Co když ji už zabili? Nebo prodali? Nebo ji mučí? Pevně se chytnu stolku a snažím se všechno rozdýchat. Stisknu víčka pevně k sobě a ze zavřených očí mi tečou slzy. Proč? Proč právě moje holčička? Nezaslouží si to. Nezaslouží. Nakonec ten nával bolesti neudržím a sesypu se na zem. Za nedlouho do pokoje vejde Justin.
„Tiffany” vyjekne a přiběhne ke mě. Klekne si ke mě na zem. „Nezvládám to” zavzlykám a vzhluboka dýchám.
„Ššš. Najde se. Zvládnem to spolu” obejme mě a já ho stisknu v obětí. A jak to dopadlo s ním a se Sofii? Justin ji napsal jenom sms. Že tady musi nutně zůsat a potom vše vysvětlí. Volali jsme i Lexovi, který má v plánu teď někdy dojet.
„Proč naše dcera?” zavzlykám a stisknu jeho tričko v mých pěstí. „Svět není fér” špitne a z jeho hlasu slyším, že k breku nemá daleko. Justin se mi snaží být oporou. Snaží se mi pomáhat. Je to od něho hezké, ale já to teď skoro vůbec nevnímám. Vnímám jen to jak mi chybí. Její smích, její šišlání, její rozčilování, když něco není podle ní a do konce mi chybí i její pláč. Ona celá mi chybí. A to je ta největší bolest na světě. Přijít o své dítě.
POHLED JUSTINA
Vidět její pláč mě ničí. Ale sám nedokážu nebrečet. Nevím co to je za idiota, který mi ukradl dceru. Ale až ho najdu tak ho zabiju. Všechno co se stalo si dávám za vinu. Měl jsem se více bránit, ale nešlo to. Prostě ne. S Tiffany sedíme na zemi a já ji tisknu v obětí . Brečí mi do ramene a já slzám nechávám taky volný průběh. Chtěl jsem s Barunkou odjet, ale jenom na týden. Ale po tomhle bych ji už nikdy Tiffany nevzal. Tiffany je na ní zavislá. Tak jak každá matka na svých dětech. Tiffany zapípá mobil v kapse, ale ona tomu nevěnuje žádnou pozornost. „Někdo ti asi napsal” řeknu po tichu a utřu si slzy. Tiffany chvílu je po tichu a potom se odtáhne. Vyloví z kapse mobil a přečte si sms. Chvíli na mobil jen hledí a nic nedělá.
„Všechno v pohodě?” zeptám se opatrně. „Ehm..jo” špitne a vstane ze země.
”kdo ti píše?” zeptám se jí a taky se postavím ze země. „Ehm.” šokovaně se na mě podívá. Její chování je divný. Dost divný. Vytrhnu ji mobil z ruky. A přečtu si tu zprávu.
Neznámé číslo: Chceš svoji dceru? Přijdi do starého parku za dvě hodiny, ale i s Justinem. Řeknete to policii tak vaše dcera je mrtvá.
Dočtu zprávu a kouknu se na Tiffany. „Co budeme dělat?” zeptá se mě. A náhle její mobil mi zavibruje v ruce. Rozkliknu zprávu a to co uvidím mě zděsí. Je na fotce Barunka a má zalepené ručičky a pusinku. Ubrečené oči. Naštěstí to nevypadá nijak, že by ji mlátili.
„Co je?” vytrhne mi Tiffany mobil z ruky a koukne se na fotku, na kterou jsem se díval i já. Zalapá po dechu a z očí ji začnou opět téct slzy.
