Uběhlo pár dnů a já jsem z nemocnice doma. V Texasu. No pár dnů. Uběhly 2 měsíce a já jsem domů přijela teprve včera. Musela jsem být v domácí péči a Lex mi nedovolil odjet dříve. Trošku si dávám za vinu, že ty líbanky museli odložit jen kvůli mě. Ale prej jim to nevadí. „Mamí. Kde je tata?” ptá se pořád dokola Bára „odjel” odseknu už trochu podrážděně. „Kam? Poč tu není š náma?”
„Nechce být s náma. A tak to je Baru. ” vydechnu a promnu si obličej. Nedá s tím pokoj. „Ale já chči ža nim” dupne si nožkou a skříží si své malé ručky na hrudi .
„Já taky” vydechnu „pojdem ža nim?” zepta se „ne. A už mi s tím dej pokoj” vyjeknu a vstanu z gauče „Pojď jdeme do školky” ze slovy jdu ke dveřím a Bára mě nasleduje. Od doby co jsme dojely z Londýna tak nemám vůbec náladu. Ale vůbec. Když jdeme cestou do školky tak mi začne vyzvánět mobil. Zastavím se a semnou i Barunka a s povzdechem hovor vezmu.
„Hm?” zvolám nezaujatě do telefonu „Jsem v Texasu” řekne pro mě dost známý hlas.
„Ju-Justine?” zeptám se nechápavě „ano jsem to já” uchehtne se „co děláš v Texasu? Kde si?” ptám se nechápavě. „Všechno ti povim. Jenom mi řekni svou adresu a přijedu tam” řekne „musim do práce” vydechnu „Tiffany. Je to důležité. Prosím”
„Fajn” vydechnu „jen zavedu Barunku do školky” dodám „dobře. Jen mi teď řekni svou adresu” řekne a já mu ji naditkuju. Potom zavěsím a jdu s Barunkou do školky.„ehm.. Dneska s tebou ve školce nebudu. Musím si něco zařídit, ano?” oznámím Báře a ta přikývne. Ještě zajdu za svou nadřízenou a té řeknu, že mi není dobře, a že nemůžu dneska nastoupit do práce. Nevadí jí to. Za což jsem ráda, že nebudu mít žádné problémy. Celou cestu, když jdu zpět do bytu přemýšlím co mi chce Justin vlastně říct. A stále se ptám na otázku: Proč tady je? Co když se vrátil kvůli mě? Proč přišel za mnou? Samé otázky. Jelikož školka není daleko od bytu tak jsem co nevidět tam. Už v dáli vidím jak čeká před dveřma. Justin. Vzhluboka se nadechnu a pomalým krokem jdu za ním. Snažím se tvářit sebejistě a schovat svoji nervozitu
„Ahoj” pozdraví mě, když dojdu uplně k němu „ehm. Ahoj” pozdrav mu oplatím. Dívám se na něho jak na svatý obrázek. Nemůžu uvěřit, že vážně tady je.
„Půjdem do vnitř?” uchechtne se a já jen přikývnu. Vejdeme do bytu a já nám udělám kafe. Posadíme se do obyváku na gauč.
„Proč jsi tady?” zeptám se na otázku, která mi vrtá hlavou. „Potřebuju pomoct” vydechne a já jen na sucho polknu „no jistě.” ironicky se uchechtnu. Justin se na mě nechápavě podívá „vždycky přijedeš, jen když potřebuješ pomoct” zatřepu ironicky hlavou
„Tiff” vydechne a chce pokračovat, ale já ho zastavím „nechci to slyšet. Tak co potřebuješ?” kouknu se na něj.
„Jde o Sofii” vydechne „co s ní?” pozvednu obočí „ehm” poškrábe se na zátylku hlavy. „No..není to uplně o pomoci. Spíš o laskavosti” dodá
„No tak co chceš?” vydechnu už netrpělivě. „Víš jak ona potratila. No tak ona je prostě strašně přes děti a no..” odmlčí se.. Je nervózní. „No.. Chceme si na chvíli od tebe vzít Barunku” řekne a já stuhnu. Ale pak se začnu nervózně smát
„Děláš si srandu?” zeptám se pro jistotu „hele jen na pár dní. Chci ji znova pozvat. Mám na to právo” řekne.
„Kurva. Ne. Nebudu ti pujčovat mé dítě. Není to žádná hračka nebo auto. Je to živá bytost. Moje živá bytost. A kurva nebudu ji svěřovat nějaké cízí pipce. ” vyjedu po něm „nezapomeň, že potratila kvůli té nehodě” zašeptá
„A ty nezapomeň, že Barunka je má dcera. Nebudu ji svěřovat jen tak někomu” vstanu z gauče. „Jen na pár dní” vydechne a taky vstane z gauče.
„Ne. Jestli chcete děcko tak si ho kurva vyrobte, adoptujte nebo ho ukradněte, ale na mé dítě hrabat nebudete” zavrčím „hele. Pořád jsem její otec” řekne
„Tak kde jsi kurva byl ten celej rok, když tě potřebovala?” vykřiknu po něm „poslalas mě do basy. Myslel jsem, že mě už nechceš vidět”..
„To je ono myslel. Udělala jsem chybu. Milovala jsem tě pořád. Bolelo mě to mé rozhodnutí, ale udělala jsem ho. Nešlo to vrátit. Doufala jsem, že když tě pustí půjdeš za náma. Nebo, že napíšeš, zavoláš. Ale ty nic. Chápala bych, kdyby si nešel za mnou. Ale za Bárou ses mohl podívat. Ale neudělal si to. Vysral ses na ní. Tak na ní ser dál” vykřičím mu do tváře a po tváři mi steče slza.
„Vždyť jste se odstěhovali” rozmáchne rukou„kdybys chtěl. Našel bys nás.” šeptnu. „Nic ti, ale nevyčítam. Jen nebudeš mou dceru táhnout někam do prdele” zasyčím
