Mých "sladkých" 16

Kaptiola 2.

  Co si jen vezmu na sebe? Rozhodně musím zapůsobit a nesmím tam přijít jako vagabund. Vyzkouším spoustu modelů a nakonec zvolím tmavě modré plavky, na to černé tričko na ramínka a k tomu volnou tmavě modrou sukni. Najednou zazvoní zvonek. Dneska je Caity přesná, jsou přesně čtyři. Asi už se nemůže dočkat.
  "Ahoj. Sluší ti to Jess." pochválila mě hned u vchodu.
  "Díky, tobě taky." odvětila jsem a my jsme vyšly.

  Cesta uběhla rychle a my jsme prohodily sotva pár slov a najednou jsme tam byly. Koupaliště bylo skoro plné. V tomhle davu si nás Alex nemůže všimnout, takže mám vyhráno! Mýlila jsem se. Ušly jsme pár kroků a narazily jsme na něj a jeho partu. Podíval se na mě těma jeho krásnýma hnědýma očima a pozdravil:
  "Ahoj děvčata. Sluší ti to Jess." Páni! On ví, jak se jmenuju!  

  "Ahoj." záměrně jsem ignorovala lichotku, Caity.
  "Copak vy se nebojíte jít s námi?" zeptal se posměšně jeden z kamarádů Alexe. Tuším, že se jmenuje Matthew, taky je celkem pěkný, ale na Alexe nemá.
  "A proč bychom se vás měly jako bát?" vyprskla Caity se smíchem. 

  "Třeba bychom vás mohli znásilnit." řekl Matt a zašklebil se.
  "Vy? A tady? " smála se Caity "Radši nám ukažte nějaký pěkný místo na sezení."
  "Dobře krasotinky, když se nebojíte." řekl Matt.
  Našli jsme vhodné místo a rozprostřeli ručníky, abychom si na ně mohli lehnout. Většina šla do vody, jen mně se nechtělo. Vstala jsem a šla jsem k bazénu. Špičkou nohy jsem zkoušela teplotu vody.  Najednou mě ze zadu kdosi strčil a já spadla do bazénu. Když jsem se vynořila, zalapala jsme po dechu a vzhlédla vzhůru. Stál tam Alexander!!! Ten parchant! 
  "Jsi normální? Proč jsi to udělal?" ječím, když lezu z vody.
  "Pardon princezno. Netušil jsem, že neumíš plavat." ušklíbl se. Jeho "geniální" banda se nemůže přestat smát. Sbalím si věci a začnu odcházet, ale Caity na mě pokřikuje, ať neblázním a vrátím se do vody. Potom mě dohonila a vydala se k východu se mnou.
  "Promiň, Caity, ale já tady prostě zůstat nemůžu." omluvila jsem se jí.
  "To je v pořádku, já to chápu. Tak tedy pojďme."
 

  Dělala, že nic, ale já jsem na ní poznala, že ji mrzí, že jsme odešly. Zbytek cesty jsme obě mlčely a já jsem musela myslet na Alexe. Musím se mu nějak pomstít. Nic jiného si ta jeho krásná tvářička za tohle nezaslouží. Ale co bych měla vymyslet? Chtělo by to něco velkolepýho! Něco, na co nezapomene. Přemýšlela jsem, ale za ten kousek cesty mě nic nenapadlo a doma taky ne. Co si vlastně o sobě myslí?! A ještě ke všemu si myslí, že neumím plavat! A nebo to myslel jen ze srandy? To snad není možný!

  Ležím v posteli a opět přemýšlím. Nic. Žádný nápad, a tak usínám...