Song In My Heart [One Direction]

1. Kapitola

Flashback

Byl rok 2008, den před Vánoci. Tehdy mi bylo 11 let. Jako každý rok jsme se s rodiči vydávali na Trafalgar square, kde jsme se šli podívat nejen na vánoční trhy, ale i na obrovitánský vánoční stromeček. Vždy jsem si přála mít doma podobný na zahradě. (viz. obrázek)

Bydleli jsme totiž v takové menší vilce. Táta zpíval a pomáhal zpěvákům prosadit se. A máma? Ta byla proslulá designérka oblečení a nábytku. Hodně známých značek a celebrit jí nabízelo práci, díky tomu jsem jich i hodně poznala. Pamatuji si, jak si jednou maminku najali na oblečení a byla tam samotná Katy Perry. Nikdy na to odpoledne nezapomenu. Když to tak všechno shrnu, nebyli jsme na tom špatně. Až do toho osudného večera.

Když jsme došli ke stromečku, už se tam začaly pomalu zpívat koledy, tak jsme se s tátou radostně přidali k ostatním. Vždy jsem měla ráda zpěv a mohl za to z největší části můj tatínek. Vždy mě podporoval a říkal mi, že to jednou dotáhnu opravdu vysoko, ale nikdy mě nesmí zastavit žádné překážky. Musím bojovat do konce. Jak minuty ubíhaly, dozpívala se i poslední píseň, lidé se rozcházeli zpátky domů a nebo si ještě udělat pěkný večer.

My jsme se vydali směr naše vila, jelikož jsme měli rádi procházky, nechali jsme auto doma. Když jsme došli k Hyde parku, tak nám táta řekl, abychom počkali, že má pro nás překvapení. Sedli jsme si na lavičku a pozorovali okolí. Tatínek mezitím přeběhl silnici a zmizel za rohem. Já jsem sledovala lidi, jak jsou šťastní, a ty zamilované páry, jak se procházejí ruku v ruce parkem. Líbil se mi tenhle vánoční čas, kdy jsou si všichni rovni, a přála bych si aby to tak bylo každý den a nejen na Vánoce.

A už vidíme tátu s velikou krabicí, jak k nám míří pře silnici. Najednou se všechno pokazilo a ty krásné Vánoce byly pryč. Náhle se odnikud vyřítil opilý řidič a tátu srazil. Rychle jsem se rozběhla, abych mu pomohla, ale byl celý od krve, nevěděla jsem, co mám dělat. Maminka mě chtěla odvést pryč, ale já se bránila. Myslím, že mezi tím, co jsem se tam tak vzpouzela, někdo musel zavolat záchranku. Byla tu totiž během pěti minut. Odvezli nás společně do nemocnice....

Čekaly jsme hodiny. Byly jsme obě dvě unavené a vyčkávaly na odpověď. Když konečně doktor přišel, podíval se na nás a prohlásil. "Je mi to opravdu líto, váš manžel bojoval statečně, dělali jsme co jsme mohli.. Upřímnou soustrast." Po těchto větách mě přemohl pláč, největší v mém životě. Můj táta pro mne znamenal vše a během nešťastné chvíle jsem o něj přišla.

Od té doby to se mnou šlo z kopce. Spolužáci  se nechtěli už s mojí maličkostí nadále bavit, naopak mě začali pomlouvat. Z pomluv vyšla šikana a nadávky za něco, co jsem ani neprovedla. Roznášeli o mě tu největší špínu, která ani nedávala smysl. Bylo to období, které mě změnilo.

Máma se z toho taky nedostávala a místo toho, aby mě doma podporovala a utěšovala, chodila po barech, kasínech a hazardovala. Domů se vracela buď pozdě večer, nebo brzo ráno. Začala mě ze všeho vinit a nadávat mi. A já jen tiše trpěla. Při tom všem jsem se musela naučit všechny domácí práce, abych se vůbec najedla a nebo si vyprala špinavé oblečení.