Park Jimin se rozhlédl po pokoji a v moment kdy pohledem zavadil o dopis na rozloučenou se zatvářil jako nakopnutá zmije. Nechtěl to udělat. Nechtěl opustit svoji rodinu a kamarády, ale touha po slávě byla silnější. Zhluboka si povzdechl a zaposlouchal se do zvuků, které se nápadně podobaly vzlykům, přicházejícím z obýváku - bylo jasné, že rodiče něco tuší, museli by být mentálně zaostalí, kdyby neodhalili synovi zaječí úmysly.
Stáhl svůj malý kufr napěchovaný bankovkami a pár základními věcmi s rachotem po schodech dolů a nenápadně naposled zkontroloval svoji vetchou maminku, srkající čaj a utírající neposedné slzy z tváře.
"To bude v pořádku, beruško. Náš synek to zvládne, je to ten nejlepší tanečník, kterého jsem kdy viděl. Potká v Koreji nějakou hezkou dívku, zdokonalí se, najde sám sebe, bude nás chodit navštěvovat a nakonec se možná i vrátí. Do Soulu je to jen pár hodin rychlé jízdy autem, pokud se ti bude moc stýskat, určitě nám pošle letenky." slyšel konejšivý, diplomatický hlas svého otce.
Věděl, že to bez nich možná nezvládne a že samým steskem umře, ale bylo moc pozdě na to se rozmýšlet. Popadl kliku a bez dalšího zaváhání vpadl do teplého jarního dne, aniž by dal rodičům sbohem. Prostě neměl sociální úsměv a nemával na rozloučenou.
ČTEŠ
GO AWAY (HOPEMIN)
Fiksi Penggemarsedíme v letadle a jediné co bych chtěl teď dělat je objímat tě, ale to nejde, protože za a) sedíme v letadle b) něco jako my neexistuje - v životě jsme se neviděli Proč tě ale potom tolik chci?
